Minulý čtvrtek zamítl Senát návrh na změnu Ústavy, který přesně před čtrnácti měsíci schválila Poslanecká sněmovna. Ten návrh v duchu 7. článku "opoziční smlouvy" připravily ČSSD a ODS, aniž by si do toho nechaly od někoho dalšího mluvit, a svou ústavní přesilou jej společně prosadily ve sněmovně. O zamítnutí návrhu rozhodly minulý týden hlasy 38 z přítomných 66 senátorů. Kromě zástupců Čtyřkoalice a všech tří komunistů byl pro zamítnutí nezávislý Václav Fischer, ale také sociální demokraté Egon Lánský a Miroslav Coufal; tři zástupci ODS, pět sociálních demokratů a nezávislý Jaroslav Kubín se hlasování zdrželi. Ústavní zákon vyžaduje ke schválení nejméně třípětinovou většinu přítomných senátorů, jež v tomto případě činila 40 hlasů. "Smluvní opozice" dala dohromady pouze hlasů 19, což nepřekvapuje, neboť po listopadových volbách do Senátu se za prvé její těleso zmenšilo, a za druhé u některých senátorů patrně v nové situaci, kdy je se smluvněopoziční idylou a možná i s jejich osobními kariérami konec, zvítězil vlastní názor na věc. Pro ODS a ČSSD nebyl sice verdikt Senátu, jímž končí v tomto volebním období jejich pokus o změnu Ústavy, překvapením, ale zejména Klausovi muži jej doprovodili pozoruhodnými komentáři. "Čtyřkoalice v Senátu rozhodla silou," pravil místopředseda ODS a Poslanecké sněmovny Ivan Langer. V novele Ústavy byla podle něj řada dobrých věcí, leč "opilost mocí Čtyřkoalice v Senátu se zcela jasně projevuje," takže nerozhodoval věcně, nýbrž účelově politicky. Podle poslance téže strany Jana Zahradila "jejich pokrytectví je hrozné," jestliže Senát ryze účelově zamítl novelu Ústavy až ve chvíli, kdy v něm má Čtyřkoalice většinu. Někdo tu buďto ztrácí paměť, anebo opilost, následnou otupělost a "okna" v paměti předpokládá u důvěřivé veřejnosti. Novela Ústavy byla přece před čtrnácti měsíci prosazena ve sněmovně stejným způsobem, jaký nyní Ivan Langer předhazuje Senátu. Pokud jde o příznaky opilosti, lékař Langer je jistě dokáže rozeznat u pacienta, ale pokud jde o dvojnásobného místopředsedu Langera, komentátor si vezme k ruce text "opoziční smlouvy" a pěti dodatkových smluv mezi ODS a ČSSD z ledna 2000 ("toleranční patent"), a "opilost mocí" má jako na dlani. Mimořádně trefná je i poznámka o "hrozním pokrytectví" pana poslance Zahradila, pokud platí i jiným než těm, kterým ji adresoval. Když totiž před víc jak rokem dorazila smluvněopoziční novela Ústavy do Senátu, byla to i jeho tehdejší předsedkyně Libuše Benešová (ODS), která věstila problémy. Ona i další senátoři upozorňovali, že v rámci novely Ústavy považují za potřebné lépe vyvážit kompetence obou komor parlamentu a zdokonalit jejich součinnost. Šlo například o zákonodárnou iniciativu pro jednotlivé senátory, o prodloužení lhůty pro Senát na projednání zákonů a o to, aby sněmovna mohla akceptovat jen některé jeho pozměňovací návrhy. Úvahy o tom, jakou technikou do sněmovnou již schválené smluvněopoziční novely Ústavy dodatečně zahrnout požadavky Senátu a jak přimět sněmovnu k tomu, aby celek opět schválila, zmrazily celou záležitost do doby, kdy už všichni mysleli na podzimní volby do třetiny Senátu. Jak smluvní opozice, tak Čtyřkoalice doufala, že si v něm pak vylepší postavení do té míry, že poté problém s Ústavou vyřeší k obrazu svému. To se právě nyní stalo, když smluvněopoziční novela Ústavy byla "zabita", protože podle Čtyřkoalice účelově omezovala pravomoci prezidenta a centrální banky. Nepochybně však - jak říká Ivan Langer - obsahovala i užitečné změny, stejně jako je nepochybné, že užitečně vylepšit potřeboval zákon pro volby do parlamentu, "finanční" část zákona o sdružování v poltických stranách a hnutích, zákon o České národní bance a lecjaká další právní norma. Bohužel se to častokrát nepodařilo, neboť ČSSD a ODS vycházely z úvahy, že o tom, co je užitečné a dobré pro stát, jsou kompetentní rozhodnout ony svou okamžitou parlamentní většinou. Výsledkem je to, že po třech letech smluvněopozičního poměru nemáme ani opravenou Ústavu, de facto žádný použitelný volební zákon, a že další právní normy leží na Ústavním soudu. Podle poslance ČSSD Zdeňka Koudelky to, co bylo v zamítnuté novele Ústavy, nejsou z hlediska každodenního fungování státu nutné a potřebné věci. Je-li tomu tak, pak se vnucuje otázka, proč se tedy "nepospíchalo pomalu" a nehledala se širší shoda na změnách třeba i menšího rozsahu, avšak takových, jež vskutku potřebuje stát a nejen některé politické strany? Doznání bývá, pravda, polehčující okolností i v politice.