Víte vy vůbec, kolik je u nás, tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku registrovaných studánek? Tedy ne jen těch roubených, ale i těch přirozených pramenů a pramínků jen tak, mezi kameny a oblázky. Asi tak před třiceti lety jich prý bylo 30 000. K nim si pak ještě můžete připočíst všechny studny, kopané i vrtané tak, jak jsme se za vodou pustili my, lidé. A odečíst všechny zanesené, zaplavené a opuštěné, protože sedět u studánky a civět do ní, neřku-li, nabírat si vodu do dlaní, nebo ji jen tak mezi prsty propouštět - to dnes není "in".

Přidržím se tedy raději jen těch přírodních, od pána Boha daných. Těch míst, kdy už to voda nemohla pod zemí déle vydržet a pustila se do nového koloběhu sama, z prosté vodní radosti, z přetlaku věčného života. Těch studánek, kde roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes, jak si pamatuji z časů Josefa Václava Sládka. Těch studánek, o nichž Miloslav Bureš tvrdí, že

"každá studánka v lese
na hladině nebe nese.
Kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo..."

Že jste to už někdy slyšeli?

Bodejť by ne, to je přece libreto k Otvírání studánek Bohuslava Martinů - a ten musel něco o studánkách vědět, když byl z Vysočiny!

Studánek a pramínků je u nás zaplaťpámbu ještě požehnaně. Jedna prý připadá na každý půldruhý čtvereční kilometr. Přece jen se mi ale zdá, že někde se jich urodilo víc, že některý kraj je na studánky požehnanější než jiný. Asi v tom má opravdu prsty Bohuslav Martinů, který mi, když se tak probírám jeho hudebním odkazem, připadá s touhle zemí nadobyčej srostlý - patrně proto, že tu tak dlouho nebyl nebo nemohl být. Muselo se mu asi hodně stejskat. Zvlášť, pocházíte-li s Vysočiny, pak to asi není zas nic tak mimořádného. Jen si to poslechněte: Kytice, Legenda z dýmu bramborové natě, Petrklíč, Romance z pampelišek - a Otvírání studánek. To jsou názvy některých jeho písňových skladeb, kantát a sborů a pro všechny najdete dodnes inspiraci nebo předlohu právě v tomto koutu naší země.

Ono otvírání studánek byla a je sice záležitost veskrze praktická - říká se přece, že bez vody není života - ale časem, patrně, aby se na takovou povinnost jen tak nezapomínalo, nabylo takřka rituálního charakteru, mystiky a kouzla. Většinou bylo toto otvírání či spíše čistění časově orientováno na pozdější dobu - spojovalo se nejčastěji se svatodušními svátky, nebo se svátkem Jana Křtitele, kdy už bývalo tepleji na ráchání se ve vodě, ale funkčně a kdysi i po pohansku, před překrytím křesťanským nánosem, to muselo být dřív, "jen co sníh a ledy sešly". Svěřováno bývalo "děvčátkům nevinným", dětem. Jistě je i v tom kus symboliky - studánka mohla být očištěna jen člověkem čistým. Je v tom ale zase kus praktičnosti našich předků: vyčistit studánku od napadaného listí a jiných přírodních nečistot nebyla práce těžká - a přesto byla důležitá. Bylo to pole výchovné, znamenalo, že každá, i sebelehčí práce pro společnost má smysl a povznášelo to dětskou mysl k vědomí vlastní užitečnosti i důležitosti ve venkovské komunitě.

K mým nejmilejším místům u nás patří Dobrá Voda v Novohradských horách. Už zdálky, z údolí Stropnice a od Nový Hradů je viditelný barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, jak se bělá pod Kraví horou. Obrácený pohled je ale ještě lepší a je srovnatelný s ptačí perspektivou. Kdyby nebylo zakřivení zemského, bylo by vidět snad až do Třeboně, ale určitě bývají vídat kopečky nad Táborem. Tohle krásné místo - ne nadarmo poutní - je založeno u místního pramene, údajně léčícího oční choroby. Nebyl tu jediný: ten starší, dnešní Hojná Voda, leží v samém středu Novohradských hor, zatímco u novějšího pramene vznikla o něco později právě ona Dobrá Voda.

Výraz "dobrá voda" není vázán jen na toto jediné místo. Stal se jak obecným pojmem, tak místním jménem, svázaným s různými kouty Čech a Moravy. Jen v soupisu našich obcí z 60. let se obce a osady s názvem Dobrá Voda objevují v 19 případech. K tomu je potřeba přičíst i názvy jednotlivých studánek a pramenů, jimž se tak říká a samozřejmě i další vody, Božské nebo Boží (třeba ta turnovská), Hojné, Svaté (těch je zrovna sedm) a konečně i Zdravé. Všechny s velkými písmeny a všechny jsou dokladem toho, jak si naši předchůdci považovali vody a zvláště té, která uměla i léčit. Nabírali ji do dlaní, hladili se s vodou a vzájemně se měli v úctě. Voda z dobrovodské studánky prýštila, každá nová kapka poulila oko na okolní nevídaný svět a pak se do něj vydávala, aby sloužila.

Tohle nemohu očekávat od vody, třeba podobně nazvané, je-li uzavřena a vězněna v lahvi. A ještě k tomu v té "PET". Ozdravující moc a síla studánkové vody byla právě v oné kouzelné chvíli, v onom okamžiku, kdy se vydala z hloubi Země na cestu do světa. V každém okamžiku jste byli první, kteří si pohlédli do očí.

Lahvovaná už je, jak se mi někdy zdá, na konci své cesty a u konce svých sil. Lahvovaná voda je stejný průvodní jev současné společnosti, jako mobilní telefon. U obou mi chybí přímý osobní dotyk. Obojí je za peníze.

Nemyslete si, že každá studánka je tak bezelstně křišťálová, aby se k ní lesní zvířátka sbíhala ze širokého okolí. To by to v našich geologických podmínkách muselo vypadat jinak. Jen si vzpomeňte na všechny ty Rudolfky, Idy, a Vincentky nebo, a to hlavně, na Šaratici. Než se ta kapka nebeské vody prodere všemi možnými geologickými útvary, tak do sebe nasbírá skoro celou Mendělejevovu periodickou soustavu prvků. Pravda, právě za to se mnoha studánkám dostalo pověsti zázračných, léčivých a vůbec nápomocných. Právě takové studánky, prameny a zřídla se těší největší pozornosti, ne ty křišťálové, čiré, u nichž si pokleknuvší poutníček nabere vodu do dlaní pro osvěžení a putuje dál.