číslo 15/2001 |
|
Rozhlasová publicistika |
|
PRÓZA V ROZHLASE
Zlatá legenda
Český rozhlas - 3 Vltava, 15. dubna 21.00 hodin Latinsky psaná Legenda, jinak tedy Legenda aurea, představuje nejvýznamnější a ve své době nejrozšířenější soubor středověkých legend. Vznikala v 60. letech 13. století a vyvrcholila v ní více než tisíciletá tradice tohoto literárního žánru, tzv. hagiografie. Tradice příběhů, v nichž zbožná fantazie mnohonásobně zesilovala a zmnožovala často sporou realitu ve svědectvích Nového zákona či zpráv o skutečném životě křesťanských světců báchorečným rozvíjením jejich nadpřirozené moci, zázraků či mučednických hrdinství. Autorem tohoto rukopisného kodexu byl lombardský dominikán, později řádový provinciál a nakonec janovský arcibiskup Jakub de Voragine. Zlatá legenda byla původně zamýšlena jako praktická příručka pro kazatele, neboť neobsahovala jen teologické spekulace, ale především ideální vzory víry a neochvějné oddanosti Kristu, a to v šatě dobrodružném, pro věřící ovšem o to poutavějším. Byla vzrušující četbou pro středověké vzdělance a rychle se rozběhla po celé latinsky píšící Evropě. Měla takový ohlas, že se - po tolika staletích - dochovala dodnes celá tisícovka jejích rukopisů. Měli bychom říci: verzí, neboť písaři v jednotlivých zemích vždycky něco vypustili, zato připojili legendy místní. Dnes vidíme v legendách především svébytný literární útvar, v němž se sváří či kombinuje katecheticky výchovná tendence se spontánní radostí z vyprávění, s fabulační dovedností. Historie v nich vplouvá do pohádkové řeky, však taky nejeden detail folklorní pohádku či pověst právem připomene. Objevují se tu motivy ještě z předkřesťanských mýtů i z apokryfních evangelií. Jejich legitimním předchůdcem byl antický dobrodružný román, který je tu ovšem přetvořen v křesťanském duchu. Legendy samy jsou předstupněm renesanční povídky, a tím i novodobé výpravné prózy. Ve velikonočním čase uslyšíte čtvero legend v podobě, v jaké je zachytila doba gotických katedrál, doba neobyčejného duchovního kvasu v celé Evropě. RUDOLF MATYS |