Zdá se, že jste nepoznal neúspěch, nezažil prohru...
Tak úplně s vámi nesouhlasím. Určitým neúspěchem bylo, že po Šakalích létech jsem několik let netočil. Ne že by mi to někdo znemožnil, ale prostě se tak stalo. Neměl jsem neúspěch v tom smyslu, že bych natočil film a ten propadl. Ale i když se vám nedaří něco rozjet, i to je neúspěch. Jenom není navenek vidět, ale vy to tak vnímáte. To, co já považuji za svoji hlavní práci, je filmová režie, i když jsem v posledních třech letech režíroval také v divadle. A pokud jde o úspěch, nemám ambice - a dokonce si myslím, že ani není možné, aby se všechno, co udělám, líbilo všem. Je ovšem pravda, že jsem se od diváků, kolegů i recenzentů dočkal spíš příznivého hodnocení. Pochopitelně mám radost, že se nám daří. Když říkám - nám -myslím tím Petra Jarchovského a tým, se kterým pracujeme.

Spějete k vážnějším tématům?
Natočil bych komedii, kdyby se takový scénář objevil. Zatím jsme vždycky inklinovali k tragikomedii. Ve filmu Musíme si pomáhat je poměrně dost humoru a v Pelíškách je zase dost vážných not. Rozdíl mezi nimi vnímám spíš v tom, že Pelíšky nejsou klasickým příběhem. Jde o jakousi rodinnou kroniku, o album dvou rodin, kdežto Musíme si pomáhat je příběh. Myslím si, že Pelíšky se více zapsaly do srdcí diváků. Jsem rád, že se film Musíme si pomáhat podařilo prodat do americké distribuce. V tomto směru se dá mluvit o úspěchu. Jsem rád, že mě v hlavní linii mojí práce zásadní neúspěch-nezdar nepotkal. Ale pochopitelně člověk nějak tvoří, odněkud čerpá, nějak žije a nepotkává na své cestě jen samé úspěchy.

Život není černobílý, a tak ani vaše filmy takové nejsou...
Taková poloha mně vyhovuje, protože je nejblíže životu. Česká kinematografie - až na výjimky - není příliš silná v žánrech a domnívám se, že právě tragikomedie má tady svoji tradici, ať už jde o práci scénáristů, herců i režiséra, a má zde svoje vrcholy. Tragikomická poloha se hodí i k tomu, o čem moje filmy pojednávají. Odehrávají se v totalitní době, takže se tragikomický pohled přímo nabízí.

Jak moc je úspěch zavazující? Pociťujete více zodpovědnosti?
Pochopitelně. Je to větší výzva. Když zdoláte nějakou laťku - přirozeně máte tendenci dát si ji ještě výš a sledovat, jestli jste si ji skutečně výš dala. Pelíšky byl co do nákladů v podstatě levný film, nebylo možné uskutečnit ho ve verzi, kterou jsme zamýšleli. Například vpád vojsk jsme znázornili na stínu lampičky na zdi, což nakonec vyznělo emočně silněji než ukázat tanky v ulicích nebo použít dokumentárních záběrů. Oba filmy se realizovaly velmi rychle za sebou. O úspěchu Pelíšků jsme se dovídali na natáčení Musíme si pomáhat, a tak jsem pociťovali velké povzbuzení. Větší, než kdybychom se zabývali nějakými sebereflexemi. Uvidíme, co bude.

Jste také úspěšný divadelní režisér... Jde o jinou "barvu" do života?
Ano, ale podstata je stejná, protože v obou případech - u filmu i divadla - pracujete s herci a textem. Cítím se filmovým režisérem. Některé filmové postupy jsem se snažil přenést i do své režijní práce v divadle. Impulsem pro tuto práci byla nabídka z Divadla pod Palmovkou, jehož herecký soubor i vedení dobře znám. Měl jsem naprostou svobodu vybrat si titul i herce. Spolupráce začala Nebezpečnými vztahy, loni jsem režíroval adaptaci filmového scénáře Woodyho Allana Výstřely na Broadwayi, v lednu letošního roku měl premiéru Amadeus. Divadlo je ve srovnání s filmem méně hektické, také náklady jsou nižší a pracujete s už dopředu prověřeným textem. Nechci vypadat jako konformista, který tzv. sází na jistotu. V případě Amadea byla díky Formanovu filmu laťka hodně vysoko, takže si nemyslím, že jsou to až tak neodvážné pokusy.

Na rozdíl od filmu, lze i po dokončení práce leccos v divadelním představení změnit...
Pro mě je to hotový tvar i u divadla. Divadelní představení víc patří hercům než film. Tam jsou odkázáni na vaši práci, na vaše vedení, na váš úsudek. Jsou režisérovi více vystaveni na milost či nemilost. U divadla mnohdy vynikající herci pozvednou průměrnou režii nebo dokonce průměrný text a udělají z představení zážitek, někdy naopak. I při sebelepších režijních nápadech bez kvalitních herců představení nemůže ožít. Vůbec mě nevadí, že jsou herci dominantní. Samozřejmě jsou také filmy starších režisérů, které byly pozdvihnuty prací velkých hereckých osobností, ale u divadla je to jasné, navíc nepracujete v takovém stresu jako při natáčení a pořád se věci dají předělat. U filmu, jakmile se stáhne negativ, nemůžete omyl napravit, nic se nedá dělat. V Divadle Pod Palmovkou jsem nebyl ničím svazován a herce jsem obsadil do rolí podle svého přesvědčení. Je radost pracovat s Jiřím Langmajerem, Jiřím Bartoškou, Vilmou Cibulkovou či Klárou Issovou a netrápí mě, že mají větší podíl slávy.

Existuje téma, které vám jde hlavou a láká k filmovému ztvárnění?
Ne, takto účelově neuvažuju. Nemám v zásobě žádné projekty a nikdy jsem neměl touhu vypořádat se s nějakým tématem, které bych nosil v hlavě. Samozřejmě jsou určité věci, které se opakují - ztráta lidské důstojnosti nebo boj o ni, slušnost, paradoxy, ale nemám konkrétní námět. Spíš jde o náhodu, že vás něco osloví, zaujme a ve spojení s možnostmi, které máte, vznikne divadelní představení nebo film v případě, že se více lidí shodne na umanutosti pro jisté téma.

Je cesta vzhůru více otázkou štěstí, nebo právě umanutosti, kterou jste zmínil?
Vedle talentu a schopnosti vyvinout a odvést nějakou práci existuje spousta výchozích podmínek, které vaši cestu určují. Štěstí je velký pomocník, ale člověk mu musí pomáhat, musí být připravený, věřit tomu, co chce o co usiluje, a to i v době, kdy tomu nikdo nevěří. V této souvislosti mě napadá krásná Feliniho věta: "Režírovat film znamená velet posádce Kryštofa Kolumba, která se chce vrátit." Je potřeba mít určitou umanutost, aby člověk neztratil chuť či původní nápřah. Protože cesta se pak vleče a pokládají se do ní mnohé překážky v podobě různých zájmů - finančních či jiných, ale dostaví se i únava, možná nezájem. Člověk, když na tu trať vyběhne, musí vědět, že ho čeká dlouhý běh, že nestačí sprintovat prvních pět set metrů a pak to nějak doklusat.

Patří k vám schopnost riskovat?
Myslím, že to v mém povolání ani jinak nejde. Vlastně neustále riskujete, protože až do poslední chvíle nevíte, jestli to vyjde. Nikdy nemáte jistotu, že se bude vůbec točit. Jsou projekty slavných kolegů, které skončily těsně před natáčením.

Platí podle vás rčení "člověk nemá přátele, to jenom jeho úspěchy je mají"?
Není to pravda. Ti, kteří se k vám najednou, když máte úspěch, hlásí, nejsou přece přátelé. Ale s úspěchem přijdou také větší rozpaky. Mám výhodu, že moji kolegové, se kterými pracuji, jsou současně mými dlouholetými přáteli. Se scénáristou Petrem Jarchovským se známe od čtrnácti let, s hudebním skladatelem Březinou od osmnácti let, což je už hodně dlouho. Samozřejmě v rámci profese komunikujete s mnoha lidmi, jejichž práci znáte, kterých si proto vážíte a naopak oni oceňují vaši práci. Jsou to užitečná a v mnohém inspirativní setkání, ale není to přátelství v pravém smyslu. To vzniká někdy v raném věku, kdy od sebe nic nepotřebujete.

Jak je pro vás důležité být populární, být vidět?
Pro mě je důležité, aby práce, kterou dělám, měla ohlas z toho důvodu, abych mohl pracovat dál, aby někoho zajímalo financovat můj další film. Nepotřebuji, aby mě poznávali na ulici. Neženu se za takovou popularitou. Ale připouštím, že jsou i ti, kteří z toho, že je někdo nepozná, mohou mít "ošívku". Mně je to celkem jedno. Ovšem kdybych se bavil s producentem v Čechách, bylo by hloupé, abych mu musel třikrát opakovat své jméno. V takovém případě pochopitelně chci, aby věděl, kdo jsem. Chci takový ohlas své práce, který by mi umožňoval pracovat, ale třeba i nějakou chvíli akumulovat síly.

Jste člověk kompromisů?
Dnes vám řeknu, že mám své hranice a zítra je poruším. Nedá se takto teoretizovat. Práce je v průběhu realizace vystavena takovým zpochybňujícím elementům, že je nutné mít ten správný tah, ale také je třeba umět něco odmítnout, protože určitý kompromis či ústupek může znamenat poškození vaší vize, zmaření smyslu, proč to vlastně děláte. Záleží na mnoha věcech. Je to individuální a funguje lidský faktor. Vůbec nemusí jít o kompromis, prostě zjistíte, že s někým nechcete být, protože vás někdo znechutí nebo vy jeho.

Dokážete být diplomatem a nebo je vám bližší upřímnost?
Mluvíme o upřímné kritice? Jsou ti, ke kterým má smysl být upřímný. Uvažují o vašich slovech, nějak zareagují nebo se na vás třeba i vykašlou, ale rozhodně to pomůže vašemu vztahu. Leccos se může změnit, mnohé se díky upřímnosti vyjasní a pochopí. Existují ovšem i lidé, vůči nimž nemá cenu být upřímný, protože to nepochopí a ani jim to nepomůže.

Jak je těžké zvládnout své emoce?
Nejdůležitější je umět koordinovat práci lidí v duchu hlavní myšlenky a peněz, které máte k dispozici. Většinou emoce zvládnu, ale někdy také ne. Ovšem nemyslím, že je to chyba. Někdy je potřeba se projevit, rozvzteklit se. Musí to mít pravidla, nesmí jít o permanentní stav. U filmu pracuje spousta lidí a někdy i při nejlepší vůli dosáhnout chtěného cíle jsou zájmy protichůdné. Režisér pak musí dělat trošku soudce.

Narodil jste se ve znamení Raka a tomu je přisuzována opatrnost...
Nepochybně bych našel spoustu příkladů, kdy sázím na jistotu a mohl bych jmenovat i hodně těch, kde naopak na jistotu nesázím. Nemám rád paušální výklady- nejen u znamení, protože nejsou přesné. Najdete řadu výjimek. Život má spoustu zákrut, další a další roviny a nechci, aby se věci pojmenovávaly tak, že by to bylo zavádějící.

Co je na vaší profesi nejtěžší?
Především každý film je risk. Moje práce není precedenční. Nechci ji vyvyšovat. Každá práce je těžká a je třeba si jí vážit. Když někdo hází lopatou uhlí, přesně ví, jaký má udělat pohyb a výsledek je potom vidět. Je měřitelný. Jsou profese - a třeba i velmi obtížné a potřebné, kde jednoznačně A vede k B. U filmu jsou určité úkony dané a jasné, ale jako u každého umění neexistuje nikdo, kdo by něco udělal naprosto stejně jako vy. Na jistoty nemůžete sázet.

...což je na jedné straně fascinující, ale také může přinášet deprese...
Dost často. Pochybnosti k mojí práci patří. Říkáte si, jak je to všechno pofiderní, co děláte. U kreativnějších profesí je práce více prostoupena se soukromým životem. Nelze oddělit: tady je práce a tady život.

Jsou pro vás večírky spíš pracovní záležitostí?
Rád poznávám lidi, ale pokud jde o večírky, rozlišuji. Rád navštěvuji ty, o nichž vím, že se tam setkám se svými známými, se kterými si příjemně popovídáme a které jsem třeba i dlouho neviděl. Dřív, když jsem neměl na dobrou večeři, šel jsem na večírek, na který jsem byl jako filmař pozván, abych se tam najedl. Dnes mám na to, abych si zašel na jídlo do vedlejší restaurace.

Jak bohémský je váš život?
Nejsem bohém. Mám stálou přítelkyni. Stravujeme se mimo dům - to je veškeré moje bohémství.

Daří se vám odolávat přízni žen?
Nejsem vystavený žádným tlakům.

Jaká musí být žena, aby vás zaujala?
Podle toho, z jaké vzdálenosti. Z pěti metrů musí být krásná... Ale vážně: hlavně musí mít smysl pro humor. Mám rád chytré a vtipné ženy. Líbí se mi, když mají šmrnc. Imponuje mě, když je rovnocenným partnerem. Nemám rád, když je to někdo, kdo je pode mnou a popravdě řečeno ani se necítím úplně ve své kůži, když je ženská hodně nade mnou, pokud je v mojí věkové kategorii.

Co vás na sobě štve?
Nejde o věci, které by mě deprimovaly, spíš jsou to moje limity. Jsem zápecník. Neumím anglicky. Natočil jsem filmy, které měly úspěch a může následovat období, kdy se něco nepodaří rozjet. Návratnost filmů je u nás problematická, téměř žádná a tak se těžko financují. Naše prostředí má všechny výhody a nevýhody malé země. V Americe při velké konkurenci není tak snadné uspět.

Měl jste někdy chuť se vším praštit?
Ne. Nic jiného neumím. Když se podívám do inzerátů, nesplňuji ani předpoklady na sekretářku oblastní knihovny - práce s počítačem, znalost dvou světových jazyků. A tak mám dost silnou motivaci udržet se ve své branži.

JITKA KOMÁNKOVÁ