Osmadvacátého ledna se měl stát lídrem čtyřkoalice předseda Unie svobody Karel Kühnl, avšak "péčí" Jana Kasala (KDU-ČSL) se jím nestal. Hledalo se, hledalo, až na návrh Hany Marvanové (US) padl typ na Cyrila Svobodu (KDU-ČSL). To sice zaskočilo Kasala i místopředsedu KDU-ČSL Miroslava Kalouska, neboť Cyril není zrovna jejich kůň, i lidovecký Celostátní výbor do Žďáru povolali, nicméně která strana by odmítla obsadit křeslo premiéra, byť prozatím jen stínového. I když ze Svobodova pověření nebyli vnitřně nadšeni nejen někteří lidé v KDU-ČSL, ale zejména unionisté, kteří ve Žďáru dopadli jak sedláci u Chlumce a měli z toho těžkou hlavu ještě zkraje března na svém sjezdu, na veřejnosti vydávala čtyřkoalice Žďárskou dohodu za velký úspěch. Co slíbíme, to splníme: lídr měl být jmenován do konce ledna a termín jsme dodrželi. Nastaly komplikace, ale prokázali jsme ochotu ke kompromisu a schopnost dohodnout se, zaznívalo ze všech čtyřkoaličních stran. Svoboda se ještě 28. ledna vzdal funkce prvního místopředsedy KDU-ČSL a jakožto "nadstranický premiér" začal z jednačtyřiceti kandidátů, jež mu čtyřkoaliční strany navrhly, sestavovat stínový kabinet. Unionisté, jež v něm měli mít polovinu křesel, hned cizelovali své liberální ideje, aby byli jeho jaksepatří výkonným "programovým motorem". Karel Kühnl počátkem března na unionistickém sjezdu trefně pravil, že Žďárská dohoda platí jen jako celek, čili že Svoboda bude lídrem jen za podmínky, že v programu stínové vlády zůstane liberální reforma penzijního, sociálního, daňového a vzdělávacího systému, kterou do dvou závěrečných bodů Žďárské dohody vnutili lidovcům liberálové. Než se měsíc s měsícem sešel, bylo však po Žďárské dohodě, a to na program stínové vlády ještě ani nedošlo. Padl totiž stínový premiér, lépe řečeno rezignoval na své jakoby křeslo. Jakže se to seběhlo? Cyril Svoboda říká, že čtyřkoaliční heslo Společně pro změnu bral a bere tak, že pro chování v politice mají platit stejná pravidla, jako mezi slušnými lidmi. Netajil se tím, že nechce ve "stínové vládě" žádné zasloužilé straníky, že proto nedá na "doporučení" partajních sekretariátů a že si bude z nabídky kandidátů vybírat lidi podle jejich intelektuální potence, schopnosti pracovat v týmu, způsobilosti prezentovat se na veřejnosti a také podle toho, zdali dotyčný není z minula obtížen politickou spoluodpovědností či jinými hříchy, z nichž by se musel vyviňovat. Pokud Cyril Svoboda 31. března rezignoval skutečně jenom proto, že jej telefonicky (protože doma se léčící) Jan Kasal příliš naléhavě "přesvědčoval", že ve "vládě" musí být jak původní kandidát lidovců na lídra a Svobodův nástupce ve funkci prvního místopředsedy KDU-ČSL Jaroslav Kopřiva, s čímž Svoboda nakonec souhlasil, ale že v ní musí být hlavně další místopředseda KDU-ČSL a Kasalova víc než pravá ruka Miroslav Kalousek, jenž od doby náměstkování na ministerstvu obrany stále něco někomu vysvětluje a kterého Svoboda ve "vládě" za žádnou cenu nechtěl, pak se Svoboda zachoval jako zásadový člověk, jenž nepodléhá nátlaku a zaslouží si uznání. Jestli je ale pravda, že mezi svou první a čtvrtou verzí "stínové vlády" partajním sekretariátům přece jen naslouchal, jejich požadavkům ustupoval a v jeden okamžik byl dokonce ochoten přijmout i Kalouska, ovšem nikoli na "ekonomické", nýbrž na pro něj druhořadé stínové křeslo, pak šlo u Svobody nejen o principy, nýbrž také o taktiku. V tom případě by ale nebyly nepřípadné hlasy z Unie svobody, jež také nechtěla ve "vládě" Kalouska, avšak bála se ho otevřeně vetovat z obavy, že Kasal recipročně odmítne unionistické kandidáty: ty hlasy či spíše šepoty nabádaly Svobodu, ať Kalouska do stínové vlády vezme, počká, až se stane řádným premiérem, a pak že už bude Svoboda dost silný na to, aby si to mohl s Kalouskem vyřídit s konečnou platností. Svoboda podobné rady odmítl a Kühnl kalouskovské dilema neřeší: pro něj je věc odbytá tím, že Miroslav Kalousek je místopředsedou KDU-ČSL, takže musí mít důvěru její většiny. Bodejť by se také Kühnl znepokojoval, když díky Jarní dohodě z 31. března, jež nahradila dohodu Žďárskou, bylo křivdě na Unii svobody učiněno zadost. A čtyřkoalice opět prokázala schopnost dohodnout se i v obtížné situaci, což její nový lídr označil za úspěch. O tom, že se mají sloučit senátorské kluby ODA/US a KDU-ČSL ve společný klub čtyřkoaliční, jak to bylo dohodnuto ve Žďátu, se už v Jarní dohodě pro jistotu nemluví. Proč si, že ano, komplikovat pochod od úspěchu k úspěchu? Mimochodem jednoho udivuje, že i čtvrteční rezignaci Václava Krásy (US) na funkci stínového ministra práce a sociálních věcí a dočasné převzetí tohoto křesla Karlem Kühnlem neprezentovala čtyřkoalice za svůj další úspěch. Že by Stanislav Volák (US), zájemce o nástupnictví po Krásovi, byl natolik liberálním utrejchem, aby se kvůli sociálním lidovcům na něm čtyřkoalice nedohodla, přestože se zatím dokázala dohodnout prakticky na čemkoli?