Dnes se nejvíc mluví o Tetovu, druhém největším městě Makedonie. Na ještě ne tak starých historických mapách je najdete pod jménem Kalkaden. Albánští bojovníci za tak zvanou Velkou Albánii považují toto místo za strategicky klíčové. Chce-li Evropa v 21. století hranice mezi státy maximálně otvírat, pak mnozí Albánci považují hranice stále za cosi dobyvatelného a posouvatelného. V tom je ten problém. Albánie prvně okusila jako stát mezinárodně uznávanou nezávislost teprve na konci první balkánské války - čili před pouhými devadesáti lety. Itálie a Německo si tenkrát dávaly hodně záležet na tom, aby Srbové nezískali přímý přístup k Jadranu. Už proto, že je braly jako nebezpečně prodlouženou ruku Ruska. Slovansky i pravoslavně. A námořní zakotvení Moskvy uprostřed Středozemního moře byla v Evropě něco jako zlá vidina i pro jiné. Další karty osudu zamíchala první světová válka. Když skončila, přinesla velký rozpad impérií: rakousko-uherského, ruského i otomanské říše. Albánie se stala republikou. Sem jistě patří dějinná epizoda, o níž Hollywood snad jen omylem zapomněl natočit velkofilm nebo pořádně dlouhý televizní seriál: jak se Ahmed Zogu, představitel jednoho zvláště bojechtivého rodového klanu, stal prvním albánským prezidentem. A jak se o pár let později (1928) prohlásil za albánského krále. Myslím, že je to jediný případ v evropské historii dvacátého století, kdy někdo přestal být prezidentem a stal se králem z nešťastné lásky.

Ahmed Zogu se zamiloval do dívky Miriany Zugdidi ze šlechtického rodu ještě jako obyčejný voják. Otec Miriany mu jí odmítl dát. Zogu uchystal únos. Ten se nezdařil. Celá četa Zogových pomocníků byla přitom lidmi Zugdidiho pobita. Spousta Zugdidiho lidí ovšem taky. Otec Miriany si nebyl jist, jak ten boj skončí, a tak jí raději vrazil do srdce dýku. Jen aby Zogovi nemohla padnout do rukou. Zogu sám unikl. A přísahal, že celý rod Zugdidů vyvraždí a prohlásí se vládcem celé země, jen aby dokázal svou velikost. Obojí splnil. Byla to však jen jedna divoce koloritní epizoda na albánské scéně. Hlavní byly nesčetné vraždy politiků, kteří se prali o moc. Ale krev přitom tekla všude po Evropě. Zogova strýce Essada Pašu zavraždil v Paříži jiný Albánec - Aveni Rustemi. Toho pak dostihla krevní msta doma v Tiraně. Zogův švagr Zena Beg byl zavražděn v Praze. Zabil ho albánský student Alkibiad Bebi. Bebiho zastřelili jeho albánští přátelé přímo v soudní síni. Musel zemřít, aby neprozradil jiné. Ale vraťme se k hlubšímu toku historie: I druhá světová válka byla pro balkánské země mimořádně krutá. Pokud jde o Albánii, tam zvítězila partyzánská levice. Nad Balkánem zazářila tři hvězdná jména: Jiří Dimitrov, Josip Broz-Tito a Enver Hodža. Legendární Dimitrov se bohužel stal ustrašenou Stalinovou loutkou. Broz-Tito ne. Hodža byl jaksi v zákrytu. Stalina světově velebil, doma byl však pánem on.

Když Chruščova pár let po smrti Stalina donutily domácí poměry a hlavně mocenský boj s jinými k destalinizaci - Enver Hodža se jako největší balkánský levicový despota smrtelně urazil. Musel se urazit. Kdyby se totiž připojil k odsouzení Stalina (jak to Chruščov požadoval), byl by tím zničil vlastní stalinistický systém a byl by zároveň odsoudil k smrti sám sebe. Na štěstí pro Hodžu odsouzení Stalina nemohlo přijít vhod ani Maovi, který to rovněž vnímal jako sebevražednou úlitbu historické pravdě s nezvratně osudovým podlomením podstaty komunistické moci. Z tohoto souběhu souvislostí se zrodila pikantní éra čínsko-albánských líbánek. Nevídaná totalitní aliance dálněvýchodního obra s evropským trpaslíkem. Peking obětoval miliardy dolarů na podporu Hodži, když v odporu proti "znesvěcení" Stalina zároveň usiloval o pověst vůdčího světového bojovníka proti sovětské hegemonii. Řeka žlutých dolarů, jak se tomu v tisku té doby říkalo, přestala zavlažovat úhor Hodžova režimu až v roce 1975. Definitivně se pak penězovod z Dálného východu do Albánie uzavřel po roce 1978, brzy po smrti Mao Ce-tunga. Albánská komunistická strana se následně (žerty historie bývají někdy k popukání) dostala do velmi legrační pozice nejfanatičtějšího učitele toho jedině správného marxismu-leninismu pro celý svět. A přitom Tirana byla jediným režimem v Evropě, který vynášel pravidelně (i když tajně) rozsudky smrti. Mužům, ženám, starým, mladým - za náboženskou víru. A taky je následně, důsledně a nemilosrdně prováděl. Enver Hodža vládl čtyři desetiletí. Zemřel na jaře v 85. roce, zrovna když se v Kremlu dostával k moci Gorbačov. Po Hodžovi přišel Ramiz Alija, nový komunistický generální tajemník a albánský prezident. Pod tlakem doby se pokusil o uvolnění styků se sousedy, ale dál s chutí podporoval albánská hnutí za hranicemi. Po něm už přišel Sali Beriša, první nekomunistický prezident. Jeho pozdější povzdech pro BBC stojí za to citovat: "Za jednu generaci se ze sociálního a myšlenkového středověku nevymaníme". Když už albánská společnost dokázala odhodit komunistickou svěrací kazajku, objevila se před světem jen jako jinak nenávistná: muslimsky. "Musíme pomstít tisíce popravených za to, že nezapřeli Alláha," řekl na náměstí v Tiraně učitel fyziky jakýsi Hassan Bulaja. A dodal: "Na našich nožích nesmí zaschnout krev nejméně do té doby, dokud se ti, kteří se nyní narodí, nestanou skutečnými muži."

Americký spisovatel John Gunther ve své slavné knize Evropa jaká je, napsané mezi dvěma světovými válkami, uzavírá kapitolu o Československu touto pasáží, plnou nemilosrdných postřehů:

"Za Československem a pod ním je hluboký Balkán. Je to jakési peklo, dlážděné špatnými úmysly velmocí. Řecký státník Venizelos poznamenal, že válka byla vedena, aby se poevropštil Balkán. Ve skutečnosti se spíše pobalkánštila Evropa. Balkánský poloostrov je neklidnou hromadou národnostního záští a ještě záští menšin uvnitř států. Bylo by možno sestavit pěkný seznam. Která je nejhorší nenávist v jižní a východní Evropě? Nenávidí Bulhar Srba víc, než nenávidí Chorvat Srba? Vyrovnají se spojené nenávisti těch obou jejich spojené nenávisti k Italům nebo k Řekům? Nenávidí Maďar Rumuna víc než Rumun nenávidí Bulhara? Nebo nenávidí Rusín Poláka víc než Ukrajinec Rusa?... Protivné a téměř ohavné zápletky v balkánské politice mají stále ještě rozhodující význam pro mír Evropy a snad celého světa."

Šedesát let poté, co to John Gunther napsal, se znovu a znovu vynořuje otázka, jak překonat balkánskou řevnivost a nenávist. Naděje je jenom v tom, že sílí přesvědčení, že si současná Evropa nemůže dovolit nechat vývoji volný průběh podle scénáře fanatiků. Nechat novou Makedonii na holičkách je prostě nemyslitelné.