Americký horor Kostka náleží mezi díla natočená s minimálním rozpočtem, téměř na koleně. Ale s nepochybnou působivostí. Režisér Vincenzo Natale líčí beznadějnou situaci několika lidí, kteří se proti své vůli ocitli v podivné stavbě - ve vzájemně propojených a navíc stále se pohybujících místnostech v jakési gigantické kostce, připomínající možná tu Rubikovu. Film prozrazuje inspiraci hrůzostrašnými "gotickými" romány i odkazem kafkovského světa, tentokrát založeného na složitých matematických modelech. Z důvodů, které nejsou schopni pochopit, se hrdinové jednoho dne probudili v prostředí, o jehož uspořádání, fungování ani smyslu nejsou schopni nic zjistit, dospívají jen k nejasným dohadům, zpravidla vzápětí vyvráceným.

Ovšem více než chování lidí ve vyhrocené krizové situaci (zajímavý je třeba přerod zprvu sympatického policisty Quentina, z něhož se postupně vyklube vražedný tyran, chtějící každému vnucovat svou vůli) autory filmu zajímají vražedné nástrahy, které jsou nejprve nastraženy v některých místnostech, ale později si je lidé chystají sami sobě. Krvavé, obskurní hrůzy (rozřezání těla na plátky, vypálení obličeje kyselinou atd.) jsou však nastolovány jako samoúčelné libůstky a jsou jen prostředkem, jak dotvrdit pocit ohrožení a bezmoci. Eventuální záchrana zcela neguje jakékoli mravní účastenství, protože ani zlo, ani dobro skryté v lidech nemá na jejich osudy žádný vliv.

Po řemeslné stránce je příběh natočen vynalézavě: s použitím minimalistických prostředků se dosahuje maxima vzrušených emocí. Celý příběh se odehrává v místnostech podobných si jak vejce vejci, odlišenými jen osvtělením různěnou abstraktní výzdobou a oddělených propustěmi, které jsou umístěny na všech stěnách. Doslovnost zpodobnění ovšem značně omezuje výslednou působivost, neboť hrůza nabyla konkrétní podoby. Po herecké stránce je vyprávění místy nadneseně expresivní - zaznamenáme koulení očima, maniákální počínání, hysterické projevy, kožnaté reakce; převažuje důraz na vnější tvářnost.

Kostka nic nevysvětluje, divák nezjistí nic jiného, než k čemu se dopracují postavy. Ačkoli několikrát zaslechneme proklamaci, že celé dění nemá žádný smysl a nikdo nesleduje, co se uvnitř stavby děje, už skutečnost, že dotyčné lidi kdosi unáší, obléká do jakoby vězeňských oděvů, zbavuje všech cenností a vypouští do vražedného bludiště, nepochybně znamená přítomnost nějakého záměru. Divák si ovšem může zcela libovolně domýšlet, jakého.