Přátelé dechovky (k nímž, přiznáme se, nepatříme), znají ten refrén: Padesát, no přece padesát, to není žádný věk. Což takhle let deset, jež o víkendu oslavila Občanská demokratická strana? Zatímco v životě lidském bývá i dívčí puberta teprve na dohled, v případě demokracie našich standardů považuje se strana s deseti svíčkami na narozeninovém dortu za životem protřelou, vyzrálou a zkušenou. S pozůstalými po Národní frontě arci soutěžit nemůže, zvláště když lidovci počítají své dějiny už od roku 1894 a komunisté od roku 1921, a se sociálními demokraty, kteří se ustavili v dubnu před 123 lety, teprve ne. Jenomže ODS byla v dubnu 1991 v Olomouci podle Václava Klause ustavována jako konzervativní strana pravicového zaměření, takže pomineme-li Palackého a Riegrovu Národní stranu čili staročechy, kteří se jakožto strana konzervativní zformovali za Rakouska po roce 1860 s podporou české šlechty, statkářů a velkopodnikatelů, pak se ODS navzdory svému věku vlastně nemá v českém prostředí s kým poměřovat a je to již strana zavedená. Zavedená nikoli na "drobečkovou politiku", k níž se staročeši záhy uchýlili, nýbrž na velké úkoly. Václav Klaus koncem roku 1990 poté, co se stal předsedou Občanského fóra, správně vystihl, že kdo dříve přijde, ten dřív mele, a ze zkomírajícího tělesa vyvedl nejaktivnější část do ODS, kterou s několika dalšími ráznými chlapíky založil. Smyslem strany bylo stát se údernou pěstí Klausova konceptu ekonomické transformace. Jednoduchý program strany, jež odmítala intelektuální povýšenost, vzývala pragmatismus a byla proti kádrování i bývalých komunistů, spočíval ve variacích na tezi, že základem všech změn je prosazení trhu bez přívlastků a osobní zodpovědnosti jednotlivce. ODS s ním hladce vyhrála parlamentní volby v červnu 1992, bez velkého reptání rozdělila federaci, a za potlesku většiny médií a důvěry většiny občanů v čele koaliční vlády šturmovala s transformací. Pohříchu došlo na přání jednoho z duchovních otců kuponové privatizace: při transformaci se na chvíli zhaslo a ekonomové získali náskok před všetečnými právníky. V polovině roku 1994 mohl tak sice Václav Klaus prohlásit hlavní fázi transformace za úspěšně ukončenou, jenomže chvilka tmy se následně projevila v "blbé náladě" většiny, jež nabyla dojmu, že z privatizace mají prospěch hlavně zbohatlíci. ODS takovým signálům nevěnovala pozornost, a když v listopadu 1994 získali v komunálních volbách nejvíce mandátů nezávislí kandidáti a lidovci, jejichž předseda Josef Lux si navíc stěžoval na panské chování Klausovy strany ve vládní koalici, ignorovala to rovněž. Zároveň zdržovala jednání o narovnání vztahu státu s církvemi, decentralizaci a zřízení Senátu, čímž rozklad v koalici narůstal a transformace se stále zřetelněji zužovala jen na hospodářskou oblast, až se i tam téměř zastavila (viz privatizace bank). ODS jako plakátovaný motor transformace sice ještě v červnu 1996 vyhrála volby do sněmovny, ale s dosavadními partnery složila už jen menšinovou vládu a ti se proti ní v podzimních prvních volbách do Senátu leckde přímo spikli. Sebekritiku politiky ODS z vlastních řad (Zieleniec, Macek aj.) Václav Klaus a jeho okolí utlumilo a strana se změnila v leidenskou láhev. Vládní "balíčky", výměny ve vládě, Zieleniecova demise, aféry se sponzory a "sarajevská" Rumlova a Pilipova vzpoura v roce 1997 byly logickým vyústěním tutlané a neřešené krize, jež vposledku stála ODS účast ve vládě a odchod části členů do trucstrany Unie svobody. Díky skalním příznivcům však ODS krizi přečkala, a když po červnových volbách 1998 odmítl Ruml jít s Luxem do koalice s ČSSD, Václav Klaus předvedl, jak se dělá sice ne ani tak konzervativní, ale rozhodně pragmatická politika. Byť ODS volby nevyhrála, "oposmlouvou" s ČSSD získala i tak podíl na moci. Od té doby ODS stále opakuje, že brání nejhorším socialistickým výstřelkům a soustavně kouká Zemanově vládě na prsty. Že by opět "drobečková politika"? Nezní to moc hrdě, ale kterápak desetiletá děva se může pochlubit, že navazuje na tradici Riegrovu a Palackého?