číslo 18/2001
vychází 23. dubna

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Příliš stínů, málo světla

Je-li hodně světla ze všech stran, je méně stínů. Dokonce je-li zdroj světla skutečně silný a navíc správně umístěný, žádný stín se ani neobjeví. A vida! Tahle praktická lidská zkušenost platí i v politice. Kdyby vyzařovalo více světla z politických stran, tedy myšlenek, záměrů a chytrých řešení, kdyby šlo především o to jasno, zůstalo by až druhořadou věcí - kdo budou světlonoši. Zdá se, že ne tak u nás. Atmosféra horních vrstev politických se zahušťuje stíny. Už máme tolik stínových ministrů, že si je moderátoři médií mohou zvát houfně. A to se k tomu musí připočítat ještě ti, kteří se cítí v čele národa svým sebevědomím. Tak třese kohoutím hřebínkem mladý a nezkušený Karel Březina a opakovaně publikuje, že docela jistě bude jednou předsedou vlády. Pokud možno co nejdřív. Možná mi namítnete, že přibližně stejně starý ministr Stanislav Gross si to myslí také, jenomže ten už není nezkušený, ke svým záměrům zraje činy, a tak nemá potřebu předem kokrhat. Ale u nás je, zdá se, výběr velký. Překvapivý byl návrh 41 kandidátů do stínové vlády čtyřkoalice. Kdyby šlo o kvalitu, to bychom byli šťastná země!

Praktikové stranického života tvrdí, že dát ctižádostivým jednotlivcům alespoň pomyslnou funkci, je nejspolehlivější cestou rozhýbat je k tomu, aby se snažili prezentovat jakýsi program. Jsou určeni jako ti, kteří "chodí k věci mluvit do médií" a mají povinnost "za svou stranu publikovat". Mně by tedy bylo sympatičtější, kdyby tito lidé byli vizitkou své strany bez určení nějaké budoucí funkce. Kdo totiž vidí politice do útrob, ví, že v naší republice si i ta strana, která získá mezi ostatními volební vítězství, musí najít spojence, aby svůj program alespoň zčásti uskutečnila. A pak je obvykle nutné o ministerská křesla se podělit podle volební aritmetiky. Je to běžná praxe v demokratických zemích. Bude i nadále v Česku, kde mají všechny politické strany dohromady zhruba tolik členů jako jedno, jediné stodvacetitisícové město obyvatel, a miliony voličů přelévají svou přízeň podle toho, jak se daří či nedaří. A nastane-li to, k čemu už u nás také došlo, totiž vznikne-li menšinová vláda, která nenašla spojence, bude se muset zaštiťovat alespoň opozičním patronem, často s ním jednat a popustit mu klíčová místa v Poslanecké sněmovně a Senátu. Tenhle hokus pokus vlády - nevlády bude nadlouho kapitolou českého původu v dějinách politologie.

Se stínovými vládami u nás, pravda, začali sociální demokraté, když v roce 1992 nastoupil do čela strany Miloš Zeman. Tehdy se zhlédli v britské tradici a takový vzor budí úctu. Zato Francouzi nad námi kroutí hlavou. Mají totiž politické strany stejně rozdrobené jako my, a tak by je taková věc ani nenapadla. Naše politiky to napadá. Mají vyzkoušeno, jak chytit české, moravské a slezské voliče na vějičky. Být často viděn, dokonce je leckdy jedno zda v dobrém či horším. Ano, média, to je to zaklínadlo! Na řadu lidí prý to působí při volbách podobně jako výběr pracího prášku podle často omílané reklamy. Podle zásady: vyzkoušíme to! Vznikne-li nová stínová vláda, hned o tom píší všechny noviny, vysílá rozhlas i televize. Jsou-li strkanice o křesla, je tu hned další pikantní téma. Lhostejno, že podružné a úplně zbytečné.

A pak je nutné vystřelit výroky, které tnou a lidé je budou papouškovat. Tuhle tradici zase u nás zavedla ODS. Její předseda Václav Klaus vymyslel pro čin několika předních členů strany, kteří ho vyzvali k odstoupení proto, že jim byly zatajovány závažné informace o sponzorování, termín "sarajevský atentát". Sarajevo se dotklo citlivých oddaných straníků a nově vytvořená Unie svobody, v podstatě s tímtéž programem jako ODS, už se tohoto stigmatu asi nezbaví. Přesto, že otázky tajných účtů jsou nadále zodpovězeny jen mlhavě a soud s hospodářem strany dr. Novákem za jeho odpovědný podpis pod výkazem fiktivních dárců bude pokračovat. Nejučenlivějšími se ale ve škole drsných výrazů stali sociálně demokratičtí žáci. Odstoupivší předseda ČSSD Miloš Zeman si nenechal ujít ani tuto příležitost, aby nenazval představitele Čtyřkoalice "lidskými ojetinami". Je to hulvátství politické i lidské. Těžko pochopitelné u vzdělaného člověka, nepřiznáme-li mu to jako diagnózu choroby. První náznak změny tohoto neblahého stylu se očekával od nově zvoleného předsedy ČSSD Vladimíry Špidly. Ale jeho "sekera na Volákovy žebračenky a sekera na Marešovo placené školství" odsekla zbytečně možnost budoucí spolupráce. Navíc šlo o hrubé zjednodušení návrhů Čtyřkoalice. Očekávaná změna stylu tak vychýlila proud. Byl to náznak podívat se po spojeních na levici? Koukněme, tam stojí ve stínu komunisté!

Na první pohled je vidno, že se naše politické strany učí z činnosti druhých spíše tomu horšímu než tomu lepšímu. Stínové vlády nejsou nic sympatického, protože utvrzují v přesvědčení, že posty jsou rozděleny předem. Navíc mezi příslušníky úzké skupiny lidí, kteří se angažují ve vedeních politických stran, jako by z vděčnosti, za věrnost, za zásluhy. A o to že jde nejvíc. Současné stínové vlády ani nejsou nic inspirujícího, protože nemají schopnost přinášet naději v nových tvářích, v autoritě jejich charizmatu, v dobrých výsledcích jejich odbornosti i občanské spolehlivosti. Zkušenost sociální demokracie s ministry Motejlem a Vetchým napovídají, že jen odbornost pro ministerskou funkci také není vše. Pouhá praktická politika, byť sebeobratnější, také nestačí. Tak co asi? Dalo by se říct, že nezbytně obyčejné lidské vlastnosti: slušnost, pracovitost a soudnost. Jenomže vedle toho také neobyčejné lidské vlastnosti: schopnost vést, prozíravost, odvaha říkat pravdu i blízkým spolupracovníkům a umění odolat svodům výhod, postavení a moci. To ve svém souhrnu znamená mít jasnou strategii, ale ovládat i taktiku. Chovat se totiž v zájmu země tak, aby bylo možné v budoucnu spolupracovat na dobré věci se všemi, třeba dnes mají jiný názor, k mnoha otázkám jiný přístup, ale dokázali by svým podílem postrčit věci k lepšímu. Dobré vyjednavače budeme potřebovat k jednáním mezi sebou a ještě lepší při hledání našeho postavení v Evropské unii. Je totiž jisté, že podle u nás platného poměrného systému voleb do sněmovny těžko získá některá ze stran takový počet mandátů, aby se bez dohody s ostatními mohla její stínová či současná vláda stát novou vládou skutečnou. Tak proč se předem hrdlit o křesla, proč si na vlády hrát?