Na sklonku března obohatily česká kina dva nové snímky - z Německa dorazila místy až fantaskní tragikomedie V červenci, které konkuruje tuzemské psychologické drama Cabriolet. Co mají tyto filmy splečného? Postavy mladých lidí, hledajících sami sebe. Liší se však zpracováním a hloubkou pohledu. Nymbus nezávislosti či nízkých nákladů totiž nic neznamená, chybí-li to základní: mít co říci a umět to říci.

Německý režisér tureckého původu Fatih Akin natočil zpola pohádkový příběh V červenci o tom, jak nesmělý adept učitelství hledal přes půl kontinentu svou vysněnou milou, než zjistil, že jej vlastně (téměř) celou dobu provázela, jsouc mu nápomocna ve chvílích dobrých i zlých. Hlavní hrdina prožije mnohá bizarní dobrodružství, když se poprvé v životě popere či vykouří marihuanovou cigaretu, když je okraden, když bez dokladů překračuje hranice. Režisér jej konfrontuje s jednotlivými národními mentalitami, vnáší nadsázku, mírně kousavý humor, ale především staví na idylickém pozorování uvolněně plynoucích událostí. Stále svítivější hvězda (nyní už nejen) německého filmu Moritz Bleibtreu přesvědčuje, že zvládá rozdílné výrazové polohy, včetně nesmělého človíčka, jenž se zásluhou ostýchavého vystupování jen stěží prosazuje: ignorují jej jak studenti ve třídě, tak barman za pultem. Romantická komedie V červenci jistě není převratným dílem, ale lze jí přiznat status zábavného diváckého filmu, který přináší i několik svěžích postřehů o situaci v Evropě, o vlastnostech lidí. A především pohádkovou love-story.

Marcel Bystroň, scenárista a režisér českého snímku Cabriolet, postavil svůj příběh na dvou outsiderech: Tobiáš, přivydělávající si v rockové kapele, se živí jako metař, Pavla vyhlíží jako bezprizorná dívka bez jakéhokoli zázemí. Tobiáš ji nalezl bezvládnou na lavičce s podřezaným zápěstím a včasným dopravením do nemocnice jí zachránil život. Oba se postupně sbližují, zvykají si na své zvláštnosti...

Bystroň se pokouší své hrdiny zavádět do konfliktních situací, kdy se prolamuje vnější ochranná krusta, kdy si musí vycházet vstříc, nechtějí-li jeden druhého ztratit, kdy se učí jeden druhého vzájemně respektovat. Koncepce postav je nesporně zajímavá, stejně tak pokus až s dokumentaristickou věrností zachytit jejich životní styl. Jenže tvůrci se nedostává potřebné řemeslné jistoty. Účinkem se míjejí nejen vyhroceně konfliktní situace, které by měly pomoci nahlédnout "do ledví", ale inscenační nevěrojatnost, pramenící již z neobratně skládaných dialogů i zápletek, postihuje bohužel celé vyprávění. Vadí i prázdné figurkaření - např. Tobiášova podivínská tetička, vyžadující po něm dětinské hrátky na maminku kůzlátek. Znenadání vpadající motiv Pavliny nevyléčitelné nemoci, která snad měla vést ke katarzi, má hodně blízko ke kýčovitému sentimentu, celý příběh se tím znatelně oslabuje. Podobně promarněným motivem, málo rozpracovaným a velice vyumělkovaným, je motiv náhodně získaných peněz.

Vázne i přirozenost hereckého ztvárnění, oběma hlavním představitelům (Tobiáš Jirous a Pavla Jirásková) nechybí snaha, avšak schází koncepčnější vedení. Povážlivě směšné jsou zejména rádoby meditativní úvahy, které ze úst protagonistů čas od času linou. Cabriolet lze označit za ochotnické dílko.