Jak se daří paní Králové?
Je v pořádku, ale potřebuje hodně odpočívat. Uvidíme, jestli bude mít tu sílu, aby v létě přijela do Česka se mnou. Loni jsme tu byli asi měsíc, vzal jsem ji na Moravu, odkud pochází. To bylo senzační, ukazovala mi, kde se narodila, kam chodila do školy. Jsme spolu od smrti otce, o kterého jsme se s mámou starali do poslední chvíle. Funguje mezi námi neuvěřitelná komunikace. Pro mě je to něco nového, v Americe jsme žili vždycky odděleně, v jiných státech.

Sledujete na Floridě dění v České republice?
Snažíme se. Z Prahy vždycky přivezu spoustu knížek a na tiskárně mámě vyjíždím zprávy a články z internetu.

Proč jste se po roce 1989 nevrátili do Prahy?
Naši se tu byli v devadesátém roce podívat. Ale táta byl šokován, říkal, že je to nenormální stát. Zákony se tu měnily ze dne na den, s matkou by bývali neměli ani kde bydlet.

Váš otec byl velmi vzdělaným novinářem a překladatelem, pracoval pro OSN. Asi se vám po emigraci snažil především zabezpečit vzdělání?
Hned po příletu do Ameriky mě poslal na univerzitu, kde jsem vystudoval francouzskou literaturu. Diplom jsem daroval rodičům za to, že mi studia umožnili. Jsem vlastně učitelem francouzštiny, měl jsem jít po škole dokonce učit

Proč jste si vybral zrovna francouzštinu?
Já se pro ni rozhodl už v Čechách. Zajímala mě francouzská historie, literatura. A tenkrát byla navíc v Československu vedle italské muziky jediná západní hudba, ta francouzská. Věděl jsem, že francouzsky rock´n´roll nezazpívám, jenže já měl rád taky šanson, Aznavoura, Bécauda.

Ivane, kde se vlastně v současné době cítíte doma - v Praze, nebo spíš na Floridě?
Na takovou otázku se špatně odpovídá. Cítím se doma na planetě Země, a tak jsem asi světoobčanem, jistá část světa mi v určité chvíli dala šanci. A to bylo štěstí, člověk se osamostatnil, poznal svět taky na druhé straně a může se na spoustu věcí dívat trošku s nadhledem.

Proto jste většinu písniček, které jste udělal po návratu z Ameriky, nazpíval v angličtině?
Když jsem dostal dobrý text v češtině, třeba od Jiřího Suchého nebo od Ivana Hlase v době, kdy jsme dělali kapelu Alias, tak jsem písničku udělal v češtině. Ale rock´n´roll mým uším zní líp v angličtině, stejně jako zní salsa nejlíp ve španělštině nebo portugalštině. Je pro mě jednodušší, psát, ale i přemýšlet anglicky. Nikdy jsem to ale nedělal kvůli hitparádám. Já jsem dřív ani texty moc nevnímal. Když jsem prvně slyšel Like A Rolling Stone, říkal jsem si, že je to dobrá skladba, ale slova mi byla fuk.

Zmínil jste spolupráci s Jiřím Suchým. Byl jste před svým odchodem do Ameriky něčím z české muziky ovlivněn?
Miloval jsem i Ježka, Voskovce a Wericha, ale když jsme odjížděli z Československa, byl pro mě největším hrdinou právě Suchý. Takže ve chvíli, kdy se ukázalo, že bychom spolu mohli něco dělat, byla to pro mě šílená pocta. Možná větší než cokoli, co se stalo v minulosti. Taky jsem si od něj odnesl dvě kazety písniček, které bych chtěl někdy natočit. Zatím ale o takový projekt žádná firma neprojevila zájem.

V České republice jste vedle dvou desek Jiřího Suchého produkoval alba řady dalších zpěváků a kapel. Netajil jste se však tím, že jste byl jejich přístupem mnohdy zklamán...
Produkovat někomu desku, to je vždycky psychologická hra, která je především o egu těch lidí. Čím je muzikant zkušenější, tím se líp pracuje, třeba pan Suchý se choval jako profík. Já se vždycky snažil pohladit, otevřít určitou bránu, ale někteří z těch, kterým jsem se chtěl pomoci, byli uzavření. Nebo se báli překročit čáru, zakódovanou v nich ještě z té bolševické doby temna.

Možná jste spolupracoval s příliš zavedenými jmény. Co ta nejmladší muzikantská generace?
Ta dělá všechno opačně. Ve světě se mladé kapely snaží nejdřív hrát a pak udělat desku, tady chtějí nejdřív desku a pak teprve koncertovat. Já jsem s muzikou nezačínal s tím, že budu vydávat desky. Někde vzadu to tam možná bylo, ale chtěl jsem hlavně hrát a poslouchat hudbu, chodit na koncerty a učit se. Spousta kapel mě už v mládí zklamala, když jsem zjistil, že jejich členové nejsou do muziky tak zapálení jako já. Muziku musíte dělat pro pocit, proto, že ji máte rád. Pak teprve vyprodáte sály pro tisíce lidí. To tady mladým není jasné. Necvičí, neposlouchají, ani je nenapadne něco si jen tak brnkat. Ať si sedí v hospodách a ať se třeba opijou, ale ať si při tom aspoň něco brnkaj.

Česká pop-music se v posledních letech totálně zakonzervovala. Je to i tím, o čem jste mluvil?
Taky, ale hlavně jde o přístup nahrávacích společností, které se orientují jenom na vydělávání peněz a teprve na posledním místě je u nich samotná muzika. Je pro ně snazší vyrábět hvězdy podle zahraničních mustrů, nové Britney Spearsové a nové N´Sync. Když já prodám jedno cédéčko na stovku cédéček Lunetiků, tak pro ně přestávám být zajímavý. Lidi v těch firmách se nezabývají muzikou, sami říkají, že jim jde o prodej hudby. V tom opravdu nelžou.

U jedné z těch společností vám nyní vychází dvojalbum Best Of Ivan Kral, které mapuje vaši písničkovou tvorbu, ale současně i vaše působení po návratu na zdejší scénu. Znamená to, že patříte mezi umělce, kteří se "prodávají"?
Znamená to pravý opak. Jde o rozloučení vydavatelské firmy s Ivanem Králem. Vyhodnotili komerční úspěšnost mých předchozích desek a rozhodli se, že tímhle výběrem udělají tečku. Na prvním disku jsou anglicky nazpívané písničky a na druhém živé nahrávky, remixy i české verze některých skladeb. Největší radost mám ale ze tří klipů v podobě CD-ROMu. Zkrátka, je to shrnutí kapitoly Ivan Král v Česku.

Tak přece jen skončíme v optimistickém duchu. Jak vlastně s odstupem hodnotíte těch deset muzikantských let v České republice?
Dostal jsem díky pádu režimu bezvadnou šanci a jsem za ni vděčný. V Americe jsem chtěl už kolikrát ten svůj muzikantský život ukončit, jezdil jsem s náklaďákem, dělal palačinky. A tady jsem najednou mohl začít od nuly. Zkusil jsem to. A jestli se mi to podařilo, to ať posoudí někdo, koho jsem udělal aspoň na chvilku šťastným.

MILAN ŠEFL