Že se ten náš svět pozemský točí s námi, víme. A my v něm jsme, zdá se, v pohybu víc a víc. Možná ne všichni osobně tak, jak by bylo třeba a jak by naše lenivá a pohodlná těla žádala, ale všeobecně - určitě.

Občas je tu ovšem snaha o pohyb bláznivý. Co jiného si myslet o zprávě, že v ruské Ufě bádají nad zdokonalením motorových bot. Tyhle novodobé "sedmimílovky" by měly majitele rozpohybovat po světě rychlostí kolem sedmnácti kilometrů v hodině. Vzdechnu "uf" nad projektem z Ufy a myslím si cosi o bláznech. Ale to jsme si ještě nedávno říkali o turistice ve vesmíru taky. A hele - za dvacet milionů dolarů je ten lístek do kosmu poměrně drahý, ovšem Dennis Tito, americký podnikatel, se zapisuje do historie jako první vesmírný turista. Asi to nevyvolá fronty u cestovek, asi nevypukne vesmírná cestomanie, ale posun, nebo abych zůstal u tématu, pohyb v tom je, co říkáte?

Těch kroků, svědčících o tom, jak se všichni chceme pořád někam a odněkud rychleji, snadněji, zajímavěji pohnout, je víc a víc. I tady v Rusku. Blíž za věřícími se třeba vydává pravoslavná církev. Ne, že by se popové najednou houfněji rozjeli do "glubinky" za pravoslavnými ovečkami. Berou ale na pomoc techniku. A tak má církev pravoslavný chrám na kolečkách. Řekněme spíš modlitebnu plnou ikon ve zbrusu novém železničním vagonu, který brázdí širou Rus klikatinou kolejí i tam, kde zatím neměli zájemci o pravoslavné kázání kde hlavu složit. Svět je v pohybu - i ten církevní. V případě Ruska je to ale často s "cestovkami" a dopravními prostředky, označenými tabulkou ručení omezené. Vyprávět by o tom mohli příbuzní námořníků ponorky Kursk, kteří asi nebudou mezi návštěvníky nově plánované atrakce moskevského parku Gorkého - ponorky "muzea". Své vědí i blízcí tří vesmírných předchůdců Jurije Gagarina. Teprve teď se svět dozvěděl o jejich pokusech být prvními lidmi v kosmickém prostoru. Nepřežili je, jejich vesmírné lodě nebyly ještě tím bezpečným prostředkem lidského pohybu dál, výš nebo hlouběji.

Hodně v pohybu ale byli třeba i lidé, kteří měli co do činění s Černobylem. Patnáctileté výročí havárie připomíná nejen tisíce obětí následků katastrofy, ale i desetisíce těch, kteří se museli stěhovat z dosahu elektrárny nebo z míst, kde skončil pohyb radioaktivních mraků.

I z těch pár příkladů, několika řádků a nemnoha úvah je jasné, že nejen v případě světa - ale Ruska zvlášť - je tu pořád otázka: Pohyb ano - ale kam? Pořád jako dřív - dva kroky dopředu a tři zpátky? A nebo už jinak? Mezitím se ale svět už zase pohnul k dalšímu jaru. V té přírodě je přece jen víc pohybových zákonitostí, víc jistot. Zatím.