Řeknete-li před klasicky vzdělaným Čechem Viktorka, hned si vzpomene na nešťastnou Viktorku nad splavem u Starého bělidla. Vyslovíte-li totéž slovo před sportovně založeným Čechem, z devadesáti procent zareaguje, že to teď už není ono, co za časů mužů v ofsajdu, ta žižkovská Viktorka. Zbývajících deset procent stejně založených mužů si vybaví třeba plzeňskou Viktorku a možná i další.

Ne tak našinec, zahradník, neřku-li botanik. Pro něj je totiž letošní rok, rok 2001, rokem mimořádným a jubilejním - právě kvůli viktorce. Totiž viktorii, viktorii královské či amazonské a viktorii Cruzově. Viktorie - zůstaňme u té královské - je největší leknínovitá rostlina světa. Její listy jsou tak velké, že unesou sedící tříleté dítě - jak dokládala fotografie ze starého průvodce pražskou botanickou zahradou. Listová čepel, vyztužená vespod trámovitou žilnatinou, ne nepodobnou gotické sklípkové klenbě, bývá někdy 1,5 až 2 m velká. To už je lístek, který si do klopy nezastrčíte.

A přesto tenhle obr unikal pozornosti. Do Amazonie, kde roste ve volné přírodě, se musel dostavit až z Rakousko-Uherska nějaký Tadeáš Haenke, takto rodák ze severočeské Chřibské. Ten působil koncem 18. století v Jižní Americe a právě před 200 lety, v roce 1801, objevil v močálech při břehu řeky Mamoré tenhle obrovský leknín a popsal jej.

Dalších skoro 20 let ale čekala viktorie (ale to se ještě takto nejmenovala) na Francouze Bonplanda, který jinou našel v poříčí Amazonky a nakonec, o dalších osm let později, d´Orbigny našel třetí kus, tentokrát u řeky Paraná. Ten také viktorii poprvé platně vědecky popsal a pojmenoval - na počest britské královny Viktorie. Později se sice zjistilo, že se jedná o druhy dva, které se trochu liší v některých znacích. První živou "viktorku" v Evropě viděli v královských botanických zahradách v Kew v Anglii až v roce 1849. Ze šesti vzešlých rostlin ještě téhož roku jedna vykvetla - a tak Evropany očarovala, že začali stavět jeden viktoriový skleník za druhým. Severní Čechy nezůstaly stranou - už za další tři roky, v roce 1852, kvetla viktorie v děčínské zámecké zahradě a později ji pěstoval baron Nádherný v Chotovinách u Tábora. V pražské botanické zahradě, té universitní, kvetla poprvé až v roce 1928, ale o deset let později pro ni byl vybudován zvláštní skleník - a i ten byl nedávno (v roce 1997) zrekonstruován, dokonce do pohlednější podoby, než onen dřívější.

Tam si vás také dovoluji pozvat na letošní 200. viktorčiny narozeniny. Obvykle kvete na přelomu července a srpna - tak už se dopředu těšte.

V české přírodovědě není jméno Tadeáš nijak mimořádným: o Tadeáši Hájkovi z Hájku jsem se už před časem zmiňoval, nyní bude na pořadu letošní jubilant, Tadeáš Haenke - a kdoví, třeba za čas uslyšíme o Tadeáši Haagrovi, synu mého kolegy, ředitele botanické zahrady hl. m. Prahy neboli Pražské botanické zahrady s velkým P, dr. Haagera. Letos na podzim tomu bude právě 240 let, co se v Chřibské narodil Tadeáš Haenke. V době, kdy byl vřískajícím miminem, samozřejmě nikdo, natož on netušil, že jednoho dne budou lidé posazovat právě taková vřískající mimina na obrovské listy viktorie - kterou on, ale až ve svých čtyřiceti letech, objeví. Až za Velkou louží.

Nejprve vystudoval, pak se stal asistentem mého předchůdce, ředitele pražské botanické zahrady a profesora botaniky Mikana, a posléze i asistentem profesora botaniky na universitě ve Vídni, Jacquina. Odtud se vydal na pozvání španělské vlády na Filipíny a do Jižní Ameriky, kde také 31. října 1817 v Bolívii zemřel.

Než se vydal do světa, vykonal řadu vnitrostátních výprav po Čechách, z nichž asi nejvýznamnější je cesta (pěší i povozová) z Prahy přes Lysou nad Labem, vrch Chotuc u Křince, Zebín u Jičína, Bradleckou Lhotu, krkonošské podhůří až do Černého dolu, na Černou horu, na "Bodnvísky" alias Lučiny, Liščí horu, Studničnou a Sněžku - a zpátky údolím Labe - a do Prahy. Cestou zaznamenal (spolu s dalšími svými kolegy, s nimiž putoval) mnoho rostlin, zejména horských. Zpráva o této cestě je jedním z prvních botanických inventarizačních soupisů, dokládající někdejší druhové bohatství naší květeny. Pramínek času odkapal zase nějaký ten litr vody a v tom je svým způsobem taková podšívka: co to je jedna kapka vody, co to je vteřina, minuta, hodina, den. Konečně, co to je rok?

Snad už to je rok, možná dva, co jsem vyprávěl o kaméliích. Vím jen, že to bylo v předjaří, v čase onoho příjemného přechodu mezi zimou a jarem. Příjemný je proto, že nás vede ze zimy do tepla, ze tmy do světla. Ale někdy to je pořádný zlom, náraz, který s pozdějšími ročními dobami a jejich plynulými přechody moc společného nemá.

Lhostejno už, jak na to budu nahlížet - ale skutečností zůstává, že toto přelomové období je tradičně ve znamení kamélií. A mám takové podezření, že ony kamélie kvetou v této době jen a jen pro svého jmenovce. Nebo kvůli němu. Aby měl příjemné vzpomínky na den, kdy v Brně poprvé uviděl svět. Co by byla česká - eh, světová botanika, kdyby se nerodili Moravané a zvláště pak Brňané!

O čem by asi tak psal Alexandr Dumas mladší, kdyby se brněnským Kamelům nenarodil synek Jiří? 21. dubna tomu bylo právě 340 let. Tento moravský rodák byl tedy o sto let starší, než Tadeáš Haenke, ale ani on se doma dlouho nezdržel. Dal se, nebo byl dán, pravda, do kláštera; byl tzv. laickým řeholníkem. S jezuity, u nichž působil, se vydal záhy do Mexika a odtud na Filipíny (sto let před Tadeášem Haenkem!), do Manily na ostrově Luzonu. Víc než řeholníkem ale byl botanikem a lékárníkem - ale to se nevylučuje, kláštery i řeholní řády měly vždycky ke kytkám blízko a k medicíně jakbysmet. Tento Camellius, jak se posléze psal, tedy v Manile založil první lékárnu a začal intensivně sbírat rostliny a posílat je, herbářované, do Evropy. Mnoho jeho sběrů je dodnes uloženo v Britském muzeu. Možná mezi těmito sběry, možná ale jinde, byla také zvláštní rostlina, podobná čajovníku a tu zakladatel moderní botanické systematiky a nomenklatury Karl Linné nazval právě po Jiřím Kamelovi - kamélií.