Během žhavého letního dne, kdy rtuť na teploměru olizovala padesátku, zahlédl motorista trénující v pouštních dunách ležet na písku bezvládné tělíčko. Starý veterán, který během nesčetných závodů projezdil ve svém džipu všechny pouště světa, jen nechápavě vrtěl hlavou, jak se v této písečné pustině někde uprostřed Spojených arabských emirátů ocitlo malé dítě. Rychle vyskočil z vozidla a běžel k místu, kde nehybně ležel malý hošík. Polomrtvého jej naložil do auta a pospíchal do nejbližší nemocnice.

Toto je příběh o malém Juru Miahovi, který jako by se snad ani neodehrál na sklonku dvacátého století.

Juru pochází z Bangladéše, jedné z nejchudších zemí v Asii. Když jeho maminka Kajol ovdověla, zůstalo jí na krku sedm hladových dětí. Nejmladší Juru byl ještě batole. Kajol pracovala jako uklízečka, ale ze svého platu nebyla schopna početnou rodinu uživit. Ze zoufalství kontaktovala muže, který si říkal Abu Sayeed. Byl známý tím, že zařizoval lidem víza a práci v bohatých Spojených arabských emirátech. Kajol byla rozhodnuta odjet do daleké země i za cenu toho, že své děti několik let neuvidí. Jaké však bylo její překvapení, když jí Sayeed dovolil vzít si s sebou své nejmladší syny. Juru měl tehdy necelé dva a dvojčatům Akkarovi a Nuruovi byly tři roky. Kajolin otec zaplatil Sayeedovi 10 tisíc bangladéšských taka za vyřízení pasu, viz a letenek. Kajol se s dětmi vydala na cestu. Když dorazili do indické Kalkaty, ubytoval je Sayeed ve zchátralé budově, kde v příšerných podmínkách bydlely desítky malých chlapců. V Kalkatě strávili čtyři měsíce a v únoru 1977 konečně přistáli na mezinárodním letišti v Dubaji. Sazeed je zavezl do emirátu Ras Al Khaiman. Během tří měsíců zařídil pro Kajolininy syny práci. Najali je tři muži a začali je připravovat na dráhu žokejů dostihových velbloudů. Juru byl tehdy dvouapůlletý. Kajol dostala práci služebné u místní rodiny, ke které se přistěhovala. Své děti od té doby vídala pouze jednou za měsíc, když jí je Mizan, Rahim anebo Mahbub, jak si říkali jejich zaměstnavatelé, přivezli na krátkou návštěvu. Podle Kajol byli chlapci vystrašení a plakali. Protože po celou dobu návštěvy se jejich zaměstnavatel od nich nevzdálil, nedozvěděla se Kajol nic o tom, jak její synové ve skutečnosti žijí. Asi po roce a půl už nemohla dále snášet pohled na utrápené chlapce a požádala o jejich propuštění. Od té doby své syny neviděla a neměla o nich žádnou zprávu. Po nekonečném roce plném bolestných myšlenek na její ztracené syny jí zavolali z nemocnice v Sharjah. Se smrtí tam bojoval její nejmladší Juru.

Malý Juru měl neuvěřitelné štěstí. V poušti údajně strávil bez vody a jídla pět dní. Dehydrovaný chlapec měl po celém těle popáleniny a ani nemocniční personál mu nedával žádnou naději na přežití. Přesto Juru svůj souboj se smrtí vyhrál. Možná také proto, že celé dny proseděla u jeho nemocniční postele maminka Kajol, která se nepřestávala modlit k Alláhovi, aby zachránil její nejmladší dítě.

Na svou žokejovou kariéru vzpomíná Juru takto: K obědu jsem dostával pouze rýži a večer kousek chleba, nic jiného. Jídlo i pití nám bylo většinou zakázáno. Měl jsem pořád hlad a žízeň. Mahbub nebo Mizan mě celé hodiny nutili jezdit na velbloudech. Byl jsem hladový a ospalý, velbloudů jsem se bál. A tak mě pořád bili. Stýskalo se mi po mamince, ale nechtěli, abych ji navštěvoval. Když jsem odmítal jejich příkazy, tloukli mě a pak mne zavřeli k velbloudům. Brečel jsem, ale nikdo nepřicházel na pomoc. Jednou mi Mizan slíbil, že mě odveze k mamince. Místo toho mne ale zavezl do pouště a odjel.

Gangy, které najímají tříleté až šestileté chlapce jako velbloudí žokeje, používají při jejich tréninku nelidské metody. Děti jsou často drženy o hladu po dobu dvou až tří dnů, aby rychle nerostly a nepřibývaly na váze. První měsíce po přijetí je jim dovoleno spát v posteli, ale jakmile dorazí další děti, musí jít spát ven na holou zem. Většina malých žokejů pochází z bangladéšských rodin, které přijely do Spojených arabských emirátů ze prací. Další žokejové předškolního věku pocházejí se Sudanu, Filipin a jiných zemí třetího světa. Někteří z těchto chlapečků byli uneseni, jiní byli odkoupeni od svých chudých rodičů.

I když Velbloudí dostihová asociace, založená a řízená jeho Výsostí šejkem Zayedem zakázala v roce 1993 najímat malé chlapce na práci žokejů, stále se najde ještě hodně těch, kdo toto nařízení obcházejí. Podle mezinárodně uznávaných pravidel platící pro koňské dostihy by měl mít jezdec nejméně 45 kilogramů. Tato pravidla jsou platná i pro velbloudí závody.

Případ malého Juru zatím není vyřešen. Podle bangladéšského generálního konzula v Dubaji se po Sayeedovi, Mizanovi, Mahbubovi a Rahimovi slehla zem. Maminka Kajol dodnes nemá žádné zprávy o tom, co se stalo s jejími dvojčaty, Akkarem a Nuruem.