Český rozhlas 3 - Vltava,13. května 10.00 hodin

Děj romantické balady Viktora Dyka Milá sedmi loupežníků z roku 1906 je celkem prostý a připomíná mnoho podobných romantických příběhů. Tajemná vášnivá žena se v hlubokých lesích sblíží s tlupou loupežníků: miluje je všechny a všem taky patří. Když ale loupežníci zavraždí mladíka, který milé připomene jejího dávného milence a posléze i kněze, vyvolá to v ní hrůzu z hříchu. Navíc začne dávat přednost jednomu z bandy, to ovšem jeho druzi pochopí jako zradu a zabijí ho. Milá se za to pomstí, udá své loupežníky žandarmům, ti jsou oběšeni a ona jim už jen nosí květiny pod šibenici.

Nevíme, kdy a kde se Dykův příběh o lásce, zradě, vraždě a smrti odehrál, básník nám nenabízí kompaktně, souvisle vyprávěný děj s podrobnou psychologickou motivací, jsme tu stále uprostřed náznaků, nedopověděností. To podstatné je totiž nálada, vytváření sugestivní atmosféry, vnitřní dramatičnosti, evokace vášně, která za svobodu "hlasu krve" musí zaplatit svou osudovou daň. Tento romantický opar osudovosti postihl Dyk mistrovsky ve střídání písní-lyrických zpovědí milé a fragmentárních výpovědí loupežníků, které "posunují" děj balady. Dyk napsal Milou sedmi loupežníků v časech, kdy v básnických reflexích přítomnosti vládla spíše dekadentní zemdlenost, ironická skepse či anarchistická revolta. K tomu poslednímu má sice tohle vrcholné dílo Dykova mládí nejblíže, ale ještě daleko spíš je snovým ohlédnutím za dobou, v níž se ještě nevyžily silné elementární city, vášně velkého rozměru a jednoznačné, třebaže tragické přímočarosti. Tento mimořádně sugestivní pokus o znovuvzkříšení romantické pocitovosti by mohl uspět i dnes, hlad po dobrodružstvích vášní a zločinů je přece věčný - a nemusí být sycen jen citově prázdnými kaloriemi komerčních seriálů.