Osudy slavných filmařů minulosti (tak říkajíc "otců zakladatelů") přitahují jejich současné následovníky. E. Elias Merhige si zvolil německého režiséra Friedricha Wilhelma Murnaua (1888-1931), jenž založil tradici hrůzostraných příběhů stále úchvatným hororem Upír Nosferatu (1921). Film Ve stínu upíra se věnuje natáčení tohoto pověstného filmu a režiséra (v podání Johna Malkoviche) modeluje jako mimořádně nadaného umělce, avšak současně také umanutého, na drogách závislého manipulátora lidskými osudy, pro něhož jediným kritériem jednání je jen dokončení filmu. Ale romanticky laděný snímek také mystifikuje, jako kdyby se chtěl přiblížit stylu svých hrdinů.

Upírova představitele Maxe Schrecka (1879-1936) zpodobňuje Willem Dafoe jako záhadného člověka, který setrvává o samotě, odloučen od ostatních členů štábu, ani na okamžik nesvlékne svůj kostým a zdá se, že doslova splynul se svou postavou - že je snad upírem skutečným. Dafoe, namaskován k nepoznání, s nestvůrně dlouhými, sápavými nehty a nechápavě potměšilým úsměškem ve tváři, s chroptivou mluvou, předvádí další ze svých mistrovských převtělení.
Ačkoli se film tváří jako rekonstrukce skutečných událostí (a rámcově z nich skutečně vychází), jistá Schreckova démonizace a tvrzení, že vlastně nikdo netuší, odkud se vynořil, jsou přehnané - Max Schreck prošel několika štacemi; vystupoval nejen u Reinhardta, ale také v Berlínském státním divadle či v mnichovském Komorním. Upozornil na sebe jen tímto jediným titulem - a ačkoli vystoupil ve čtyřech desítkách filmů, všechny ostatní upadly v zapomnění.
Snímek věrohodně postihuje způsob natáčejí v době němého filmu, ale nijak se neopájí archaičností filmařského vybavení, kamerou na kliku. Zprostředkovává Murnauovo režírování, nepřetržitě znějící verbální doprovod dění před kamerou, kdy hercům vysvětluje jejich motivace, vede je k žádoucím prožitkům, určuje jejich gesta. Jakoby právě natáčené sekvence (z původního filmu není použito nic) jsou posunuty do černobílé, zhnědle zažloutlé tonality, aby vzápětí prozradily svým barevným rozkrytím místo natáčení, avšak zkreslují reálnou podobu, protože je podbarvuje stylizovaně zaznamenávaný zvuk, dialogy i ruchy - ve skutečnosti nic takového nemohlo existovat. Také za nocí se tehdy určitě nenatáčelo - noční scény se pořizovaly za dne, ztmavěny podexponováním či nasazením příslušných filtrů na objektiv kamery. A pozornější divák jistě zachytí i další nesrovnalosti, třeba odvolávku na Sergeje Ejzenštejna, jenž v té době byl ještě zcela neznámý.

Ale přes všechny výhrady můžeme tento pozoruhodný snímek vnímat jako hold vzdaný slavnému hororu, když se pokusil dospět k jakési svérázné parafrázi, zaujmout stejnými výrazovými prostředky i tematikou.