Novoroční boj o Českou televizi se dnes zdá být historií vzdálenou snad jen o něco méně než Velký Sametový Listopad. Uklidněné masy dávno vyklidily Václavák a pokojně se rozešly do svých domovů, vášně notoricky rozdmychávají pouze zneuznaní žurnalisté a osamocení politici, kteří pevně třímají svou hérostratovskou příležitost, kterak se konečně "zviditelnit". Idylka téměř dokonalá. Želbohu jen na první pohled. Zapomenuta se totiž zdá i - možná hlavní - věc, o kterou se před pouhým čtvrtrokem hrálo. Podstatně důležitější než emoce na obou stranách barikády byla, a stále je, nenápadně rozehraná hra o privatizaci veřejnoprávní televize. Prozatím alespoň jednoho z obou vysílacích okruhů. Dohlédnout za kulisy, odhalit motivaci a cesty vedoucí k naplnění tohoto zrůdného záměru, není pro řadového občana a koncesionáře možné. Reálně však může očekávat, že je pouze otázkou času, kdy se opět dostane na pořad dne. Dopředu lze i odhadnout argumenty, které budou příští útok jistit a legitimizovat. Bude k nim jistě patřit zásadní otázka, zda veřejnoprávní televizi, která se málo liší od komerční, opravdu potřebujeme. Možná budou mít brzy pravdu ti, kdo odpoví záporně...

Nedávná zásadnější proměna vysílacího schématu a programové náplně ČT měla jistě své nedomyšlenosti a vady krásy. Čitelný záměr posílit veřejnoprávní charakter jí však nelze upřít. Přesně opačným směrem vedou čerstvé "drobné kosmetické úpravy" vysílání. Masivní posilování všelidové zábavnosti prvního programu - od přesunu amerického sitcomu do hlavního úterního času ČT 1, přes sobotní vetešnické strašení Angelikou, až po nevídané nasazení repríz do nejsledovanějších večerních víkendových časů (vyprávějící Donutil dokonce z roku 1995) - je možná pouhou hloupou recidivou někdejší prostoduché snahy soutěžit v Novou. Možná začátkem cesty do pekel.