Potíže s přijetím do mnichovské redakce byly asi jen maličkostí ve srovnání s problémy, které jste měl kvůli svému otci dřív, nemám pravdu?
Kvůli otci jsem samozřejmě zažíval strašnou spoustu problémů, i když jsem všude uváděl, že můj otec je nezvěstný. Vlastně jsem nelhal, já s ním neměl do druhé poloviny šedesátých let žádný kontakt, asi nám nechtěl ještě víc komplikovat život.

Proč vlastně emigroval?
Po válce pracoval na předsednictvu vlády a začátkem března 1948 byl varován, že by to s ním po únorovém puči nemuselo dobře dopadnout. Musel rychle z Československa. Mne a mé dva sourozence už ale odvézt nestačil. Kněz, který otce a mou matku převáděl za hranice - a byl za to také později na dlouho zavřený, odmítl dodatečně převést i nás, tři malé děti. A tím nám vlastně zachránil život. Před svou nedávnou smrtí za mnou totiž ten kněz, už jako starý pán, přišel a prozradil mi, že ve chvíli, kdy jsme měli - jako děti - přecházet hranice, byla prý už ta cesta prozrazena, šli bychom tedy přímo proti kulometům. Osud v tomto případě zapracoval v náš prospěch.

Proč jste svého otce následoval do emigrace až po invazi v roce 1968?
Dřív to nešlo, já ani moji sourozenci jsme neměli žádnou šanci vyjet za hranice. Ale těch dvaceti let v Československu vůbec nelituji, získal jsem obranné látky. Později mě už nevyvedla z míry žádná obtížná situace. Třeba ani to, že svá gymnaziální studia jsem musel odstartovat až v Poděbradech.

Společně s Milošem Formanem, ale také s Václavem Havlem... Poděbradské gymnázium bylo prý tenkrát ústavem pro mládež, řečeno tehdejší terminologií - kádrově zatíženou?
Můžete to tak nazvat. Nedávno jsme o tom s prezidentem hovořili, ale ani po těch letech jsme nepřišli na to, proč se už tehdy obecně vědělo, že děti, které z politických důvodů nebrali na gymnázia v Praze, přijímali v Poděbradech. Já tam ale byl jen rok, nakonec jsem odmaturoval v Libni.

Po absolvování gymnázia jste to zkoušel na práva i na pedagogickou fakultu - z pochopitelných důvodů neúspěšně...
Na právech mi dali kafe a rovnou řekli, že nemám šanci. Na pedagogické vysoké škole v Prešově sice měli méně uchazečů, než potřebovali, ale když jsem přišel na přijímačky, pohovor mi trval přesně minutu. A dopadl negativně, samozřejmě.

Nakonec vám to vyšlo na DAMU, kde jste vystudoval režii. To byla na budoucí umělce vztahována mírnější "kádrová" kritéria?
Řekl bych, že máte pravdu. Ale už se také psala šedesátá léta, protože mezitím jsem byl na vojně, a to dokonce šestadvacet měsíců - prodlužovala se totiž základní vojenská služba, kvůli berlínské zdi. Ale ani s tou DAMU to nebylo jednoduché. Nejdřív mi přišel dopis, že jsem přijat na režii, a pak jsem dostal vyjádření šéfa městského výboru KSČ Martina Vaculíka, ve kterém se pravilo, že mé přijetí se ruší z nařízení nadřízených orgánů z kádrových důvodů. Tuhle větu si budu pamatovat celý život. Tenkrát jsem se odvolal a o Vánocích mi bylo řečeno, že budu moci studovat od příštího školního roku. V tu chvíli mne napadla spásná myšlenka, která pak hrála roli v celém mém životě. Řekl jsem, že ten půl rok dohoním. A to překvapivě prošlo.

V té době jste už spolupracoval s Československým rozhlasem. Tam váš "kádrový profil" nevadil?
Ale to víte, že vadil. Jenže já tam v roce 1958 začínal jako spolupracovník sportovní redakce a na "sporťáky" se pohlíželo trošku jinak. A když jsem byl do Československého rozhlasu jako režisér konečně přijat, byl už rok 1965, docházelo k určitému tání a lidé, kteří se později vyprofilovali jako lidé pražského jara, mi nepokrytě fandili. V roce 1967 se ale otec stal ředitelem Svobodné Evropy a já byl přeřazen do oddělení pro mládež, kde jsem režíroval pohádky.

Vraťme se ve vašem životním příběhu do poloviny sedmdesátých let, do Mnichova. Tehdy jste z Rádia Svobodná Evropa odešel do Hlasu Ameriky. Prý byl váš odchod z Mnichova do Washingtonu motivován jistými aktivitami československé kontrarozvědky na území Německé spolkové republiky - o co šlo?
Důvodem mého odchodu ze Svobodné Evropy bylo snižování stavů a první, kdo musel odejít, byl syn ředitele. Ale odchod do Spojených států, to je další neuvěřitelná story. Teprve na začátku devadesátých let jsem se na československém ministerstvu vnitra dozvěděl, že v roce 1974, těsně před mým odchodem z Mnichova, byl připravován únos mého tehdy pětiletého syna v kufru diplomatického auta přes Vídeň do Bratislavy a moje fyzická likvidace. Tak jsem si už podruhé v životě uvědomil, že to, co se mi zprvu jeví jako kruté či nespravedlivé, mi nakonec může zachránit život.

V redakci Hlasu Ameriky jste se vrátil i ke sportovní novinařině. To, k čemu jste se v Americe dostal, vám asi může i dnes závidět leckterý sportovní publicista. Specializoval jste se na severoamerickou NHL, máte za sebou Kanadské poháry i několik olympiád. Jak na vás vlastně tenkrát pohlíželi sportovci, kteří na tyto vrcholné sportovní stánky přijeli reprezentovat Československo?
Čtrnáct let jsem reportoval NHL, tam jsou hráči povinni dávat interview a tak i ti čeští hokejisté, kteří byli v Americe se svolením režimu, jako Ivan Hlinka nebo Milan Nový, byli velmi ochotní. Ale třeba s trenérem basketbalového reprezentačního mužstva Československa Peterou jsme to udělali tak, že já se ho "jako" ptal na tiskové konferenci, i když se žádná tiskovka nekonala. A co se týkalo novinářů z Československa, někteří z nich byli mými bývalými kolegy, přáteli. Říkal jsem jim vždycky, ať si potom o mně v Praze povídají, co chtějí, věděl jsem, že mohou mít kvůli mně potíže. Někdy to došlo tak daleko, že všechny české noviny přinášely totožné překlady z cizího tisku, například když se hrál Kanadský pohár. Já si prostě ráno sedl ke stolu, okolo mě se shromáždili čeští novináři a já jsem jim z různých amerických a kanadských novin články překládal.

A jak jste cítil v listopadu 1989, kdy jste se s mikrofonem v ruce ocitl na demonstracích na Václavském náměstí?
Skoro celý ten listopadový týden jsem zvládl, až na pátek, kdy mě chytila StB a byl jsem vypovězen z republiky. Týž den ale padlo předsednictvo i s Jakešem - ještě jsem byl na české straně hranic a už bylo vyhráno. Jeden z posledních komunistických vězňů František Stárek později vzpomínal, že dostal do vězení Svobodné slovo, ve kterém stálo, že Pecháček reportuje z Václaváku. Prý to pro něho byla přesně ta vteřina, v níž pochopil, že s režimem je konec.

Jak jste se tehdy vyrovnával s tím, že jako mávnutím kouzelným proutkem začala psát většina listů ve zcela jiném duchu, než psala ještě v pondělí 20. listopadu?
Já to chápal tak, že ti novináři, kteří byli velice spjatí s předchozím režimem, už měli obavu vyjadřovat se tak jednoznačně, jako se vyjadřovali celá dlouhá léta. A ti, kteří totalitu neměli zrovna v srdci, viděli příležitost konečně napsat něco víc za sebe.

Česká "Svobodka" se jako jedna z prvních stanic v síti Radio Free Europe osamostatnila a v roce 1995 se stala jednou ze stanic Českého rozhlasu. Jak to dopadlo s dalšími redakcemi Svobodné Evropy, maďarskou, polskou?
Afgánský a maďarský servis skončil v říjnu 1993, Poláci šli do Varšavy, my jsme šli do Prahy. Tam nám bylo řečeno, abychom zkusili, co dokážeme. Polský servis nepřežil, český ano - především díky tomu, že jsme se dohodli na úzké spolupráci s Českým rozhlasem. V listopadu 1995 začala vysílat stanice Český rozhlas 6/Rádio Svobodná Evropa na základě dohody o společném projektu. Dodnes jsem přesvědčen, že to byl velmi šťastný nápad. Tahle stanice pracuje ve srovnání s téměř všemi ostatními se skutečně nízkým rozpočtem. Drahé jsou samozřejmě středovlnné vysílače, které jsou současně i naším handicapem, jsme pouze na středních vlnách a nevidím šanci, že bychom se v dohledné době dostali na VKV.

V redakci ČRo 6/Rádia Svobodná Evropa pracuje několik předních českých komentátorů, s dalšími spolupracujete. Image Svobodné Evropy, zdá se, stále funguje.
Já mám dojem, že se nám opravdu podařilo tu naši malou redakci doplnit výbornými novináři. Některé jsme si vychovali. Vezměte třeba Radka Kubička, ten u nás pracuje už deset let. Byl jedním z asi osmdesáti mladých československých novinářů, kteří prošli Svobodnou Evropou v Mnichově - hned po převratu v roce 1989 jsme se snažili předávat mladým své zkušenosti a některé z nich jsme si potom v redakci nechali. Dalšími novými členy redakce se stali lidé, kteří se chtěli nezávisle vyjadřovat.

Není někdy obtížné tak silné novinářské osobnosti "ukočírovat"?
Chtěl bych tu zdůraznit jednu věc: Nám nejde o názor Svobodné Evropy coby instituce. V redakci nevládne jednotný názor takřka na nic. Přinášíme pohled komentátorů, kteří ovšem nesmějí vycházet z nějakých senzacechtivých a nezaručených zpráv, musí své názory dokumentovat pravdivými fakty a musí polemizovat klidným a věcným tónem. V našem pořadu Události a názory se dokonce objevují i komentáře protichůdné, ale to mi vůbec nevadí. Vadí mi spíš to, že v této zemi dosud nevládne dostatečná míra tolerance a třeba i to, že kritika je tu nelibě nesena i v případě, že je oprávněná. Tím ovšem nechci tvrdit, že nikdy takříkajíc netrefíme kozla, chyb se ovšem vyvaruje jen ten, kdo nic nedělá.

Pokud se budete snažit o zachování analyticko-publicistického charakteru Rádia Svobodná Evropa, budete asi vždy stanicí menšinovou. Přesto: Domníváte se, že děláte všechno pro to, aby Svobodná Evropa získala nové, mladší posluchače?
Já jsem za tuto otázku velmi rád. V posledních letech mívám přednášky na různých vysokých školách a vždy jsem nesmírně překvapen, co studentů, kteří se mnou pak po přednášce diskutují, Svobodnou Evropu pozorně poslouchá. Z jedné takové diskuze na půdě Univerzity Karlovy vznikla i idea pořadu Studna, který měl 29. ledna tohoto roku v programu naší stanice premiéru. Ten pořad dělají studenti pro studenty a je úžasné, s jakým nadšením a elánem. Hodně námětů, které se dotýkají mladých posluchačů, jsme otevřeli také díky Lucii Vopálenské, známé i z televizního pořadu Nahraně. Ano, máte pravdu, vždy budeme stanicí menšinovou, lidí, kteří se zajímají o politiku a ekonomii a chtějí svůj názor konfrontovat s názory expertů, není tolik. Ale rozhodně se nebojím toho, že nemáme budoucnost.

Před časem jste se zmínil, že jedním z cílů ČRo 6/Rádia Svobodná Evropa je prohlubování politické kultury v zemi. Kdokoli, kdo naši politickou scénu sleduje, asi pochopí, proč máte právě tuto ambici. V čem podle vašeho názoru nedostatek politické kultury v Česku spočívá? Přece se už nemůžeme vymlouvat na léta totality - žijeme dvanáctým rokem ve svobodné společnosti...
Hodně dobrých věcí se už udělalo a my to možná někdy ani nevnímáme, protože často zapomínáme, podléháme malověrnosti, cítíme kolem sebe jistý chaos. Jednou z příčin, proč se všechno nedaří, je to, že tu nefungují dost silné kontrolní mechanismy. Nového systému mohla využít nejen řada poctivých lidí, ale i ti, kteří pracovali na hraně zákona. Za deset let zkrátka nelze všechno dohonit. To je ten známý Masarykův výrok, že Československo potřebuje padesát let klidu... Tak dlouhá doba svobodného vývoje tady nebyla a jizvy totality jsou ještě hlubší, než jsme si představovali, domnívám se, že to je opravdu generační problém. Ale jsem optimista, věřím tomu, že se to časem vyvrbí.

MILAN ŠEFL