Česká televize vysílala na podzim 1998 film Karla Kachyni Král Šumavy. Vzbudil značný zájem publika - z každé stovky diváků, kteří v té chvíli sledovali televizi, mu dalo přednost 36 - i rozporné názory na to, zda měl být vůbec uveden.

Nyní se toto téma znovu objevuje na obrazovce ve zcela jiném úhlu pohledu, než někdejší zfilmovaný román Rudolfa Kalčíka: Publicistka a režisérka Kristina Vlachová natočila dokument Zpráva o Králi Šumavy. Vrací se v něm k námětu, který ji zaujal už koncem šedesátých let. "Příběh krále Šumavy mi vyprávěli manželé Ouličtí z Husince. Upoutal mě natolik, že jsem se jeho osudům chtěla věnovat. Už v roce 1968 jsem začala pátrat po jeho osudech, ale přišla sovětská okupace," vzpomíná autorka. "Vždycky mě zajímal konkrétní lidský příběh." Podmínky k natáčení dozrály až po více než třiceti letech. "V naší generaci jsme na film Král Šumavy chodili povinně se školou, vojáci dokonce zpravidla dvakrát - museli na něj i během prezenční služby. Skoro celý národ ho zná, proto mi přišlo zajímavé zjišťovat, jak to bylo doopravdy," řekla Týdeníku Rozhlas. Kristina Vlachová se vydala za pamětníky, zejména pak za "králem Šumavy" - Josefem Hasilem, který žije v USA. "Pochází z velmi chudé rodiny ze Zábrdí na Šumavě. V říjnu 1948 byl zatčen, v roce 1949 odsouzen na devět let, ale brzy se mu podařilo utéci z věznice v Dolním Jiřetíně. Pak ještě převáděl, měl totiž i uniformu SNB, která mu to usnadňovala. Začátkem 50. let emigroval do Spojených států," upřesňuje autorka filmu. A dodává, že ji na tématu zaujalo i to, jak je dnes aktuální: "V současné době na našich hranicích každou chvíli zadrží uprchlíky či odhalí převaděče. Problém se tedy svým způsobem vrací - v každé době utíkají lidé před zlem."

Dramaturg dokumentu Jan Gogola připojuje, že příběh Krále Šumavy je jedním z našich nejvýznamnějších mýtů minulého století. Přežívá díky románu i filmu. "Zajímá mě, jaký je vztah mezi jedinečnými lidskými zkušenostmi a mezi reflexemi, které vytváří umění, média, veřejné mínění. Náš dokument je vlastně o třesku mezi tím, co jsme si o tom mysleli - a co ve skutečnosti bylo. Což se podle mého názoru netýká jen této konkrétní situace, místa a osob, ale má obecnější platnost."

Úterý 15. 5. 2001 NOVA - 20.55 hodin

Středa 16. 5. 2001 ČT 1 - 20.20 hodin

Příliš milovala svého muže, nezavětřila včas nebezpečí a doplatila na to. I tak by dal v kostce vyjádřit příběh televizního filmu Ireny Obermannové a Václava Křístka. Autorka scénáře (a stejnojmenné úspěšné knihy) přiznává, že do jisté míry vychází ze svých osobních zážitků. "Biografické je to do té míry, že v době, kdy jsem psala knížku, se mi skutečně rozpadalo manželství, ale ta skutečnost byla mnohem smutnější a méně legrační a některé věci byly samozřejmě úplně jinak..."

Václavu Křístkovi, který se tématu ujal, se literární předloha líbila, zaujal jej ženský pohled a také "ne tak úplně častá upřímnost a nadsázka. Čtenář se dozví o ženách něco, co by se asi jinak těžko dověděl. To, co ví ženy samy o sobě, a možná to svěřují kamarádkám, podala Irena Obermannová s trošku ironickou nadsázkou, ale myslím, že zároveň i upřímně a otevřeně." Režisér přistoupil na ironii autorky rád. Trampoty nešťastné Xenie (které mimochodem přesně předpoví její maminka - kartářka a tak trochu vědma), líčí jako mírně potřeštěnou komedii, umocněnou různými poťouchlostmi, kouzly a animovanými příšerkami. Hlavní roli manželky, která kvůli manželské krizi tak trochu zešílí, temperamentně ztvárnila Veronika Žilková, jejího muže slovenský herec Maroš Kramár, jako Xeniina matka potěší diváky Květa Fialová.

Čtvrtek 17. 5. 2001 ČT 1 - 20.30 hodin

Nedostatek galantnosti a slušného vychování v našich krajích inspiroval zábavný pořad, který pod názvem Na holky se nepíská vznikl v tvůrčí skupině Pavla Borovana. Autorem scénáře je Petr Markov a pořad by rád v humorné nadsázce zásady slušného chování decentně oprášil. V režii Petra Buriana se jako průvodci televizní odnože Gutha-Jarkovského představí Josef Alois Náhlovský a Josef Mladý. Oba pánové si sice z lecčeho dělají nevázanou legraci, ale dle svých slov jsou v oboru společenského chování "ze staré školy". Josef Mladý se podle svého tvrzení v životě řídí zásadou: "Slušným chováním nikdy nic nezkazíte." Josef Alois Náhlovský na otázku, zda se chová opravdu chová mravně, začal vypočítávat: "Nepiju, nekouřím, nelžu, nekradu, ale mohu se umlátit po čokoládě." Svůj názor na slušné chování prozradí i hosté pořadu - "advokát chudých" Ivo Jahelka a poradce pro "starší sexuální harašment" Miloslav Plzák.

Slavným americkým muzikálem Zpívání v dešti (1952) vrcholí klasická éra tohoto žánru: dovedl k dokonalosti příběhy zasazené zpravidla do uměleckého prostředí (tentokrát se těží ze zmatků, které provázely příchod zvukového filmu), pohybově náročná taneční čísla se úzce váží k toku vyprávění a dokreslují emocionální zabarvení jednotlivých zápletek. Strhující je lehkost, s jakou jsou veškeré výstupy realizovány, rozmístění komediálních gagů prozrazuje pečlivou obeznámenost s výstavbou němých grotesek. A všimneme si též významových přesahů: vyprávění, kulminující závěrečnou dvanáctiminutovou baletní sekvencí, sice pracuje se standardními milostnými motivy, ale dotýká se i zákulisí Hollywoodu a sobeckých manýr některých hereckých hvězd (a jistě nejen tehdejších), které si vysloužily vtipný odsudek, jakkoli zakomponovaný do očekávaného happy-endu.

Kelly, jehož spontánní výkon celému filmu vévodí, se po boku zkušenějšího Stanleye Donena podílel i na režii. Lze tedy právem hovořit o autorském projektu, neboť Kelly zásadním způsobem ovlivnil výslednou podobu filmu. Zpívání v dešti totiž nevzniklo podle úspěšné divadelní předlohy, jak tomu v případě muzikálů často bývalo, naopak podle scénáře hra posléze vznikla (nyní je uváděna i u nás). Známá ovšem byla titulní písnička Singing´ in the Rain, podle níž byl nazván i celý film. Poprvé ji diváci mohli slyšet ve filmu Hollywood Revue (1929), později ji zužitkovaly další revulní pásma (Přepojme na Hollywood), v Malé Nelly Kellyové (1940) ji zpívala mladičká Judy Garlandová, v působivém vizuálním kontrapunktu se zahnízdil v Kubrickově temné vizi blízké budoucnosti Mechanický pomeranč (1971).

Kelly sice udává tón vyprávění, ani jeho spoluhráči však nezaostávají. Pozoruhodná je taneční kreace Donalda O´Connora na melodii písně Make ´Em Laugh, snaživě se připojuje i Debbie Reynoldsová, i když její zpěv musel být dabován.

Příběh dvanácti trestanců, kteří jsou vycvičeni pro sebevražednou akci za slib milosti, je sice smyšlený, ale vychází z postupů, jež byly praktikovány nejen ve spojeneckých armádách, kdy byli těžcí zločinci posíláni do první linie s mlhavou nadějí, že přežijí a budou pardonováni. Dvě třetiny filmu se odehrávají během obtížného výcviku, při kterém poznáváme jednotlivé aktéry i jejich motivaci - "neposlušného" majora Reismana (Lee Marvin), který výcvik vede, bývalého gangstera a nezvládnutelného rebela Victora Franka (John Cassavetes), černocha Jeffersona (bývalá hvězda amerického fotbalu Jim Brown), náboženského fanatika Maggotta (Telly Savalas), stoického Poláka Wladislawa (Charles Bronson) nebo šaškujícího podvodníka Pinkleyho (Donald Sutherland).

Neděle 20. 5. 2001 PRIMA - 22.00 hodin

Ačkoli je Katherine Roshaková doktorka psychologie, nedokáže se vyrovnat se smrtí své matky. Nebožka se jí totiž začíná zjevovat a zůstávají po ní hmatatelné stopy - útržek látky ze šatů, v nichž byla pochována, růženec, který jí dali do hrobu. Katherin nejprve navštíví psychoanalytika, později se spojí s policií a požádá o exhumaci. A tehdy zažívá nepříjemné překvapení: rakev je prázdná. Kolem mladé ženy se množí nevysvětlitelné úkazy, a navíc ještě správce hřbitova oznamuje, že mizí i další mrtvá těla...