Věra Chytilová "obalila" sdělení svého nového filmu Vyhnání z ráje tentokrát do pikantního prostředí nudistické pláže. Nejprve je ovšem zbavila lechtivosti; zatímco v jejím předchozím snímku Pasti, pasti, pastičky má diváka vyburcovat všudypřítomné trapno, zde (místo snad očekávaného sexu a porna) vládne kult ošklivosti. Převislá prsa, zbytnělá břicha, vrásčitá kůže - to vše ještě akcentováno konfrontací s oblečenými, kteří se mezi naháči pohybují.

O čem film vypráví - a co chce sdělit? Příběh je v podstatě dost řídký, i když jde o "film ve filmu", tedy o dvě dějové roviny: jedna, která se na pláži natáčí a o níž se dovíme pouze tolik, že je to jakési podobenství o prazákladu lidského bytí, o vzniku zla a dobra v člověku. Druhým příběhem je vlastní story filmařů, kteří experimentální dílko realizují. Scénárista i režisér bojují o své pojetí, o hloubku myšlenek, jsou však sráženi silně tržním dohledem zbohatlíka (samozřejmě ruského!), který film financuje. Dav naháčů se převaluje po pláži i ve vlnách dle pokynů filmařů, a ti zas prožívají tvůrčí muka, únavu z přepracování i soukromé sebestředné hádky. A veškeré to hejné hemžení režisérka zobrazuje se zjevnou ironií. Avšak nejde pouze o ironii, autorka (scénář psala s Bolkem Polívkou) hodlá vytěžit z děje rovněž své obvyklé morality, nikoli nepodobné těm, které sdělovala už jindy a jinde. Ptá se, jaký je člověk, zda "je bůh či ďábel". A snadno si odpoví: lidé (nejen mužští, jak tomu u Chytilové často bývá) jsou nejspíš směšní, trapní, nemravní a bez skrupulí. Ti, co se považují za velké tvůrce, kážou vodu a pijí víno a s bezostyšným cynismem manipulují lidmi (motiv manipulace je ve filmu vůbec jedním z dominantních). Nejsou však s to vyřešit ani svůj osobní život...

To vše se odehrává na široširé až nekonečné ploše - čímž míním nejen pláž, moře, oblohu a davy naháčů, ale i metráž filmu. Není tedy divu, že poté, co se nabažíme atraktivních kulis, modrého nebe a i "prahmoty" lidských těl, převládne nuda. Film se chvílemi zdá delší, než ve skutečnosti je. Tím bohužel také zaniká či aspoň rozmělňuje i řada dobrých nápadů a filmařsky zdařilých scén, přehlušených mnohomluvností a úmornou doslovností sdělení. A přitom tu takové scény jsou, o tom není pochyb: Sluncem prozářené objetí filmových milenců, kteří ve skutečnosti drkotají zuby. Podobně mrazivý nástup mužů - "rozsévačů semene". Skvěle ztvárněné svárlivé jiskření režiséra Rosti a jeho ženy ve vynikajícím podání exmanželů Chantal Poullainové a Bolka Polívky. Vynikající kreace Arnošta Goldflama v roli filozofujícího komparsisty. Nebo půvabný dialog dalšího naháče - Pavla Lišky - s Rosťou, o tom, zda se nenakazil venerickou chorobou. Nápaditě ztvárněné propojení "reálu" a "filmu" - a zároveň i dobrá práce s hudbou, která obě roviny citlivě odděluje.

Celek však přesto, či možná právě proto, působí rozpačitě. Neboť sdělení, že lidem, natož filmařům není co věřit, je na Chytilovou přece jen málo.