O. N.: Je podle vás Portugalsko chudá země?
To určitě ne. Nicméně platí, že jako jedna ze zemí takzvaného jižního křídla Evropské unie sleduje jednání o našem přistoupení do tohoto svazku s maximální pozorností. Proč, to je nabíledni. Ještě před několika lety bylo Portugalsko, troufám si říct, hospodářsky slabší než naše republika. Od vstupu do Unie ale udělalo ohromný pokrok, panuje tam velmi pozitivní hospodářský rozvoj a dnes jsou na tom buď stejně jako my, anebo o něco lépe. Mimo jiné je to přirozeně díky nejrůznějším subvencím, které (ta) země od evropského společenství dostala a které jí zachutnaly natolik, že by o ně teď nerada přicházela - třeba i kvůli nám. Na tom není nic sobeckého, tak to prostě je a my s tím musíme počítat. Nejen v případě Portugalska, samozřejmě.

J. V.: Teď tu otázku obrátím, pane ministře. Máme naopak my sledovat například Portugalsko, ale i jiné takzvaně chudší země Evropské unie s jistou žárlivostí, protože právě s nimi zřejmě svedeme časem nejednu bitvu o dotace?
Nemyslím, že bychom si jich měli všímat především z tohoto důvodu, ale jsou tu jiné, stejně nezanedbatelné. Zmiňované Portugalsko totiž představuje příklad pozitivního dopadu, který nastane - jistěže ne hned, ale časem - po vstupu do Unie. Když k němu došlo, dokázalo efektivněji než předtím, coby - řekněme - zcela nezávislá země, řešit své ekonomické problémy. A když se u nás plným právem vedou diskuse například o tom, jaká je odlišnost cenových hladin zde a v západní Evropě a jaké problémy to vyvolává, je užitečné se podívat za humna. Ukazuje se totiž, že takzvaně synergické efekty plánovaného přistoupení do EU skutečně existují. Jednorázově představuje vstup nejednu negativní situaci - je třeba například počítat se zvýšenými výdaji na sociální kompenzace. Ale dlouhodobě se nám v ekonomické oblasti otevřou mnohá efektivní řešení toho, s čím jsme si zatím sami neporadili vůbec anebo jen zčásti, do jisté míry. A to je přece povzbudivá zpráva.

J. V.: Kdy jste si jako klučík poprvé uvědomil, že existuje cosi, co se nazývá peníze?
Tak na tuto otázku opravdu nedokážu odpovědět... Asi jsem je dost dlouho nebral v potaz, přiznávám.

O. N.: Bylo to, pane docente, tím, že specializace vašeho otce byla úplně jiná? Byl přece proslulým překladatelem z latiny, známe a pamatujeme například ediční počin Antická knihovna, k němuž neodmyslitelně patřil. Kam v jeho vnímání světa na jeho žebříčku hodnot patřily právě peníze?
Pokud se tam vůbec vyskytovaly, čímž si zpětně nejsem až tak jistý, tak někde dosti nízko. Ale abych to řekl správně. Otec rozhodně nebyl žádný altruista a vždycky se například staral o to, aby za své překlady dostal odpovídající odměnu. Pečoval prostě o rodinu, o její adekvátní finanční zabezpečení. Ale kvůli penězům rozhodně svou práci nedělal - to by si asi byl vybral něco jiného, lukrativnějšího. A jestli o penězích třeba někdy doma mluvil? Řeknu to jinak. Příliš si nevzpomínám, že by kdy obšírněji hovořil o čemkoli jiném, než byla antická literatura...

J. V.: A kdo u vás doma držel kasu?
Navzdory tomu, co jsem právě uvedl, to byl otec.

O. N.: Vážně?
Ano. Jistě, matka zodpovídala za ten každodenní, běžný management. Ale jak jsem zpětně pochopil, pohybovala se přitom v určitém finančním limitu - a ten právě už předem definoval můj otec jako živitel rodiny.

O. N.: A je systém, který jste zavedl ve vaší vlastní rodině, obdobný? Tedy patriarchální?
Já bych jej nenazval patriarchálním, podle mě to je docela odpovědná, řízená demokracie... Ale teď vážně. O finančních otázkách rozhodujeme u nás doma společně se ženou.

O. N.: Když člověk z ekonomické teorie vpadne do praktického, neřkuli pragmatického světa finančnictví, co to s ním udělá? Je to velký skok, velký třesk?
Nezdá se mi, protože výbava exaktního myšlení, kterou jsem si přinesl z teorie, se přece hodí i v praxi. Také tam jde o metodu, jak řešit konkrétní problémy, a pokud ji máte propracovanou, tím líp. Víte, měl jsem kamaráda, zabýval se matematikou, a ten uplatňoval větičku, která mě dlouho iritovala, ale pak jsem pochopil, že na ní něco je: "Matematik to umí lépe." Ptáte se, co? Odpovídám: cokoli! Je totiž navyklý správně, logicky myslet - a tato metoda se mu hodí vždy, když je postaven před nějaký problém a jeho vyřešení. Přechod od vědy do praxe, či - jako v mém případě - do vysoké politiky má ale jiné problémy.

J. V.: Jistě jste si povšiml, že jsme vás ušetřili nepříjemných politických otázek, jimiž hýří konkurenční rozhovory. Nemusel jste vysvětlovat své kroky v kauze IPB, neptali jsme se vás na to, jak vycházíte s ministerským kolegou Grégrem... Něco jsme si však na závěr přece jen schovali. Poslyšte, nebude do dějin této země zapsán jako jeden z mnoha novodobých paradoxů i ten fakt, že vláda sociální demokracie, vláda sama sebe označující za spíše levicovou, nakonec privatizovala víc, než její zdánlivě pravicoví předchůdci?
To jistě může být jedna z interpretací, ale rád bych k ní něco podotkl. Ano, my jsme - jako každá vláda - postupovali podle určitého programu, a v něm byla i nezbytná privatizace. Ta ovšem ani zdaleka není už dnes považována za něco, od čeho by se socialisté, sociální demokraté měli zásadně odvracet. Tak tomu bylo v šedesátých a snad ještě v sedmdesátých letech, ale současné socialistické myšlení například v západní Evropě vypadá jinak. Ano, privatizujme tam, kde je to rozumné ba nezbytné. Ale to ještě vůbec neznamená, že v řadě jiných případů není veřejné vlastnictví lepší, výhodnější.

O. N.: Co budete, pane místopředsedo vlády, dělat po příštích volbách?
Nevím. Nejspíš učit, ale možná i něco jiného. Uvidíme.

JIŘÍ VEJVODA