Na konferenci, kterou chci připomenout, poslouchali podnikatelé, státní úředníci, ekonomové i novináři předsedu vlády Miloše Zemana velmi pozorně, protože šlo o jednu z rozhodujících otázek pro budoucí ekonomiku státu. Navíc tématem té konference bylo "Hospodářství v České republice v roce 2000" a měla tedy dát jakýsi přehled o tom, co se dělalo dobře, co ne, a jak dál. Konala se zhruba týden po odchodu místopředsedy vlády a ministra financí Pavla Mertlíka, který - připomeňme - sám podal demisi. V odborných kruzích byl Mertlíkův odchod přijat s rozpaky. Byl vnímán jako ekonom se zdravými názory, se schopností střízlivě vidět dopředu a na první pohled v sociálnědemokratické vládě jaksi "vyčuhoval". Jenomže více ho oceňovala a slyšela odborná ekonomická veřejnost než vláda, jejímž členem byl, takže musel své ne právě populární názory, které logicky vyplývaly z povahy strážce státní pokladny, tvrdě prosazovat a donekonečna opakovat. O podporu se musel přímo prát. Ale zvláště předseda vlády byl většinou zaujat názory jinými, nebolestivými a více socialistickými. Takže jednou při vystoupení dalšího člena vlády, ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, nezvládl mladý ministr financí pohyb své ruky a nediplomaticky si zaťukal na čelo. Několikrát se za to omluvil jako za skutečné selhání, ale nikdy to nebylo prominuto a zapomenuto.

O inženýru Mertlíkovi se říkalo, že mu niterně vadí nemožnost konat, co by chtěl a jak by chtěl, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Stále mu v myšlenkách dotírala logická otázka: tak kdo, když už ne ministr vlády...? Když se rozhodl pro odchod z funkcí, uvolnila se hned křesla dvě. Ministra financí, pro které vybrala sociální demokracie dosavadního náměstka ministra práce a sociální péče Jiřího Rusnoka, a křeslo místopředsedy vlády, které by podle premiéra nejlépe slušelo právě Miroslavu Grégrovi.

Takže na zmíněné konferenci uvedl Miloš Zeman: "Ponechali jsme moloch aparátu ministerstva financí tak trochu jeho autonomnímu sebepohybu, spoléhajíce na to, že se s tímto úkolem ministerstvo financí samo vyrovná." Tím bylo řečeno, že se především nedařil výběr daní. Ale to se nyní podle Miloše Zemana radikálně změní jmenováním Jiřího Rusnoka. Jako důkaz uvedl, že jeho zásluhou se zlepšil výběr pojistného na 99,7 procenta, takže má metodu a zkušenosti. Najednou si nikdo nepamatuje, že pod politickými tlaky při schvalování rozpočtu došlo k navýšení odhadu příjmů proti vůli ministra financí o 10 miliard, zatímco příjem pojistného byl stanoven střídmě. Teď se to ale opticky jeví jako úspěch a prohra. Jiří Rusnok bude prý také mužem, který pošle daňové dlužníky do konkurzu, více využije exekucí k vymáhání dlužných částek a výrazně zlepší práci finančních a celních úřadů. Zdá se tedy, že se sociálnědemokratická vláda už nezastaví před hrozbou nezaměstnanosti v některých oblastech jako dosud. Možná že premiér slíbil novému ministru financí, že veškeré tlaky budou od nynějška pouze ve směru jeho snažení. Jenomže taková pohoda bývá jen na vlastní zelené louce.

Za léta se nakupil objem přibližně 100 miliard daňových nedoplatků a zhruba 56 miliard nedoplatků na pojistném. Pro představu a porovnání, zda je to částka velká či malá - ročně vybíraný objem daní je přibližně 350 miliard a objem pojistného tak 216 miliard. Bylo by správné říct, že sociálnědemokratická vláda měla na startovní čáře dosti příznivé podmínky. Foukal jí vítr do zad, protože hospodářství republiky se v začátku roku 1999 vzpamatovalo z dvouleté krize a ekonomika znovu začala ožívat. Tehdy si Miloš Zeman sliboval, že každé procento růstu HDP bude znamenat šest až sedm miliard navíc pro státní rozpočet, a tak slíbil slavnostně více peněz školství, zdravotnictví a státní správě. Tyto resorty dokonce označil za priority politiky své strany. Hezky to znělo. Obecně je nevyvratitelnou skutečností, že investice do vzdělání a do zdraví budou pro nás v příštích letech rozhodující. Jenomže o plnění by se dala pronést stejná slova, jaká sám vyřkl na adresu ministerstva financí: nedaří se. Ani hledání dodatečných zdrojů ve výnosech z privatizace nevypadá slibně. Znamená to, že už těžko stihnou přispět ke splnění předvolebních slibů do konce volebního období. Utahovat lidem opasky před volbami, to se také nedělá, a tak se nabízí zase jen půjčka na účet dalších generací.

Ještě loni v březnu odhadoval Miloš Zeman výnos z privatizace Českého Telecomu, Českých radiokomunikací a dalších firem na 500 miliard. Ještě v letošním únoru si sliboval z prodeje čtyř telekomunikačních licencí minimálně 20 miliard, ale všechno se osudově zadrhlo. V protahovaných jednáních povážlivě klesá hodnota nabízeného státního majetku. Splátky ruského dluhu jsou v nedohlednu a další postup v prodeji bank připomíná rozmarné počasí tohoto jara. Koncepce privatizace byla vždycky neuralgickým bodem jednání vlády a téměř vždycky skončila střetem ministra Mertlíka a šéfa Fondu národního majetku Jiřího Havla s ministrem Grégrem. Těm prvním jmenovaným vadilo, že Miroslav Grégr dával přednost firmám, které ve výběrových řízeních nebyly prokazatelně nejlepší, ale měly viditelně víc jeho sympatií. Vláda sice ve svém programovém prohlášení slíbila, že se bude řídit postupy osvědčenými ve vyspělých tržních ekonomikách, ale co..., beztak jde jen o takové obecné vyjádření, které se nedá brát doslova. Život si žádá své.