Není tomu ani tak dávno, co se v Arktidě tvrdívalo, že lovec bez psího spřežení je jen lovcem polovičním. Jenže pokrok vstoupil i do vzdálených arktických pustin a udělal své. Původní tradice domorodců ovlivnil "bílý člověk" se svými vymoženostmi a Eskymák se rád přizpůsobil. Vedle praktického sněžného skútru byl najednou tradiční eskymácký pes vlastně na obtíž. Došlo to tak daleko, že ho jeho pán dokonce i střílel, aby se o něj nemusel starat.

Kanadský eskymácký, respektive "inuitský " pes, jak zní odborný název této rasy - tedy žádný malamut nebo husky - byl na vyhynutí a koncem 70. let byl vyškrtnut ze seznamu amerického a kanadského chovatelského klubu jako nepodstatné a již neexistující plemeno.

Registrován zůstal jediný, a k tomu ještě sterilní samec. Nikdo nepochyboval o tom, že se rasa nedožije 21. století. Opravdoví milovníci těchto psů truchlili, vždyť qimmiq, což je jeho eskymácký název, se vyznačoval nejen krásou, silou, huňatou a hebkou srstí, ale i věrností, pracovitostí a odolností. Svým lidským společníkům poskytoval za chladných nocí teplo, tahal saně, za oslepujících vánic je bezpečně dovedl domů, chránil tábor před útokem nebezpečného polárního medvěda, vyčmuchal díry v ledu, kam se chodili nadýchat vzduchu tuleni, zavětřil a pak pomáhal lovit soby, vydržel celé dny o hladu a vůbec byl nejen jediným domácím zvířetem severského člověka, ale hlavně jeho pracovním partnerem. Qimmiq, jedno z nejstarších psích plemen, se na severoamerický kontinent dostal před více než čtyřmi tisíci lety z Asie přes Beringovu úžinu spolu s postupujícími vlnami kočujících Eskymáků. Je to také jediné existující ze sedmnácti psích plemen severoamerických domorodců, známých ze záznamů o prvních setkáních bílých cestovatelů s Indiány a Eskymáky. Největšího rozmachu dosáhl qimmiq na začátku 20. století, kdy se populace těchto psů přibližně vyrovnala počtu obyvatel dalekého severu, tedy čítala si 20 000 zvířat. Když ale v polovině 60. let začala Hudsonova společnost dávat domorodým lovcům sněžné skútry výměnou za kožešiny, psí spřežení pozbyla svůj význam. V té době rovněž qimmiq, rasa, která se za tisíce let života v Arktidě přizpůsobila nejtvrdšímu klimatu na zeměkouli, ztrácela postupně své charakteristické rysy pářením s jinými, jižanskými druhy (zejména vlčáky a labradory) a trpěla jejich nemocemi. Osud eskymáckého psa se zdál zpečetěn. Tehdy se však William Carpenter, nadšenec ze severského Yellowknife, rozhodl inuitského psa zachránit. Jezdil po izolovaných arktických osadách, kde si z přibližně dvou set čistokrevných jedinců vybral 41 psů a letadlem je dopravil do Yellowknife a začal je chovat. Dnes je v Kanadě asi desítka chovatelů více než pěti set psů druhu qimmiq a dalších několik stovek žije u svých severských majitelů. Qimmiq tedy přežil a zdá se, že jeho budoucnost už není ohrožena. Napomáhá mu rovněž novodobý trend, tzv. "kulturní turistika", která v Arktidě nahradila lov kožešinových zvířat jako hlavní zdroj obživy. Móda představit turistům ze zámoří, ale i z USA život na dalekém severu v co možná nejautentičtější podobě rozhodně není na škodu. Pomáhá i vyhláška kanadské federální vlády, podle níž k lovu ledních medvědů jinými než zdejšími domorodými lovci nelze používat sněžné skútry, nýbrž právě psí spřežení. Popularita kanadského inuitského psa stoupá. Kanadská pošta vydala už dvě známky s jeho podobou, vznikla Asociace inuitského psa s vlastní webovou stránkou i čtvrtletník Qimmiq. Navzdory jeho popularitě však tohoto psa v městě moc často neuvidíte. A to je dobře. Rozhodně to totiž není pes vhodný pro mírné podnebí a už vůbec ne do bytu. Qimmiq potřebuje extrémní zimu a tvrdou práci. Patří k Arktidě jako lední medvěd nebo romantické iglú.