Dnes je Zinaida Gippiusová známá spíš jako básnířka, ačkoliv v jejím díle rozsahem zřetelně převažuje próza. Její verše - v nichž se povětšinou vyznává z dekadentních pocitů pomíjivosti, marnosti, ošklivosti, smutku a samoty - jsou však umělecky přesvědčivější než většina jejích povídek. I mezi nimi se však najdou malé literární skvosty.

Z dobových kreseb a fotografií je patrné, že Zinaida Gippiusová (1869 až1945) byla velmi atraktivní žena, pozornost mužů však poutala nejen svým vzhledem, ale také mimořádným intelektem. Ve dvaceti letech se provdala za Dmitrije Merežkovského, podle svého tvrzení se pak plných 52 let, až do jeho smrti, od něj neodloučila ani na jediný den. Jejich byt byl od poloviny 90. let až do první světové války nejznámějším petrohradským literárním salonem. O nedělích se zde scházeli významní literáti přelomu století - Rozanov, Sologub, Berďajev, Brjusov, Bělyj, Blok, Ivanov a mnozí další. Gippiusová i Merežkovskij byli také respektovanými a obávanými literárními kritiky, zejména Gippiusová se stala pověstnou svou až fanatickou nesmlouvavostí (podepisovala se převážně pseudonymem Anton Krajnij). Oba manželé byli též činní jako publicisté, angažovali se v obrodě náboženského uvědomění (založili časopisy Novyj puť a Voprosy žizni). Po Říjnové revoluci emigrovali do Paříže, do Ruska se už nikdy nevrátili.

Ve svých povídkách se Gippiusová soustřeďuje především na výjimečné postavy vzpírající se životu v banálním, měšťáckém stereotypu a vymykající se okolí mimořádnou citlivostí a vnímavostí. Přitahují ji motivy smrti a zmaru, často se utíká do oblasti podvědomí, snu a fantazie - jak naznačuje i čtyřverší v záhlaví tohoto článku.