Televizní obrazovka je zrcadlem reality. Většinou však odráží tu její část, kterou sama vstřícně spoluvytváří a zpětně posvěcuje diváckým ohlasem. Nezávislý životní styl, kulturní projevy a například i názory na věci veřejné, které jsou "mimo televizní normu", nepotkáváme ve vysílání často. Už proto si zmínku zaslouží každý pořad, který z hlavního proudu vybočí. Předminulý páteční večer nabídl druhý program ČT dva.

Po dvoutýdenní hokejové přestávce se na své místo vrátil dokumentární cyklus Alternativní kultura. Na rozdíl od předchozích pokračování, mapujících dnes již převážně "na milost vzaté" (a často i příslušně komerčně zhodnocené) alternativní snahy minulých generací, se jeho tvůrci v sedmém díle s názvem Nové alternativy? zaměřili na naši současnost. Mozaika výpovědí, postojů a projevů dnešních odmítačů spotřební uniformity a hledačů vlastní cesty v životě i kultuře dokázala, že přirozená potřeba a smysl alternativních postojů zdaleka neskončily s pádem bolševické totality.

Exkurzí daleko za hranice obvyklého televizního omílání "státotvorných" klišé o principech demokracie a právním státě bylo další Posezení s Janem Burianem. Burianův host, soudce Ústavního soudu profesor Vojtěch Cepl, v rozhovoru názorně doložil, že mnohá z dogmat účelově pěstěných našimi politiky a horlivě papouškovaných snaživými novináři nemají absolutní platnost. Zvlášť když proti nim postavíte vzdělání, zkušenost, argumenty, a v neposlední řadě i nadhled pana profesora. Ironická reflexe útěšných představ o naší vlastní dokonalosti nikdy nebude patřit mezi masově aplaudované televizní počiny. Pro zachování zdravého rozumu a imunity vůči demagogii však znamená stokrát víc než koňské dávky "odvážné" politické satiry.