číslo 23/2001
vychází 28. května
Hudba
Novinka
kontroverzní německé skupiny Rammstein, jež před pár lety okouzlila věhlasného
režiséra Davida Lynche natolik, že jejími skladbami proložil dramatické scény
svého filmu Lost Highway, vychází právě včas, aby navnadila posluchače, kteří se
chystají na koncert australských rockerů AC/DC na pražském Strahově - Rammstein
budou 12. června hardrockovým klasikům "předskakovat". Poznamenal-li jsem,
že pánové z někdejšího východního Berlína jsou kontroverzními mladíky, sluší
se vysvětlit proč. Výtky se na Rammstein snášejí hlavně v souvislosti s údajně
prokalkulovaným image této kapely, v němž jsou někteří zvlášť předpojatí
kritici ochotni vysledovat prvky německého nacionalismu. Zde už je patrně přání
otcem myšlenky - přestože chladný až odosobněný zvuk skupiny může k podobným
úvahám svádět, každý by si měl uvědomit, že provokovat měšťáka je odedávna
umění vlastní. Jiná věc je, zdali se ve strojových rytmech a tíživých
kompozicích skupiny Rammstein skrývá něco víc než jen velmi důkladná snaha o
navození sugestivně pochmurné atmosféry. A to už není tak jisté.
Jak invenčně oproti Rammsteinu dodnes působí druhé album brněnského
Dunaje, vydané nyní v reedici a opatřené i několika bonusy v podobě živých
nahrávek ještě s původní zpěvačkou skupiny Ivou Bittovou... Kapela, v níž se
počátkem devadesátých let soustředila elita brněnské alternativní scény - V.
Václavek, P. Fajt, J. Kolšovský, J. Ostřanský a Z. Plachý -, dokázala ve své době
zasáhnout temným soundem, složitě strukturovanými skladbami a naléhavými texty
výtvarníka V. Kokolii i tu část publika, která si jinak potrpěla spíš na
nekomplikovaný pivní rock´n´roll ražení Alkeholu či Kabátu (vzpomínám na
poslední koncert Dunaje v roce 1997 v pražském klubu Belmondo, kdy sál doslova praskal
ve švech). Ač byl Dunaj v období prvního vydání alba Rosol (1991) teprve na
počátku své cesty, už tehdy šlo o kapelu zcela unikátní - neklidu, jaký svou
nervní hudbou vyvolávala, výše zmínění Rammstein nedosáhnou po deseti letech ani
za cenu totální stylizace. A že v případě Dunaje nešlo jen o neslýchaně
nekompromisní hudbu, dokládá třeba Cassiniho dělení, jedna z
nejpůsobivějších lyrických balad, jaké u nás v posledním desetiletí vznikly.
MILAN ŠEFL