Kolik řádek už bylo napsáno na téma sbližování popu a klasické hudby... Když se Domingo, Carreras a Pavarotti prvně vydali s operními áriemi na fotbalové stadiony, kdesi v Singapuru si jistá Vanessa Mae nejspíš ještě hrála s panenkou a pranic netušila o tom, že se za pár let bude potýkat s těmi samými invektivami jako "Tři tenoři". Svět vážné hudby dokáže být velmi uzavřeným teritoriem, jehož hranice jsou těmi nejkonzervativnějšími posluchači zpravidla přísně střeženy. A jakmile některý z klasicky vzdělaných interpretů vykročí vstříc lidem, kteří znají Mozarta jen díky omylem navolené melodii ve svém mobilu, je označen za peněz lačného vykuka. Přesto jsou námluvy populární a klasické hudby stále rozšířenějším jevem.

Pověstí "zázračného dítěte" ocejchovaná, dnes však již čtyřidvacetiletá houslistka Vanessa Mae přijala roli vyslance vážné hudby v krajinách popu, a tím i praktiky hudebního showbyznysu, jistě zcela dobrovolně a nelze se jí divit. Proč nepopiratelnou virtuozitu nezprostředkovat co největšímu počtu posluchačů a proč v takovém počínání a priori vidět kalkul? Navíc ne každý "klasik" chce hrát celý život klasiky - jenže vysvětlujte to někomu, pro koho je trestuhodné již jen to, když toho Bacha zahrajete trochu jinak, než jak ho hrály desítky jiných umělců před vámi.

Vanessa Mae, leckomu "podezřelá" i svou atraktivitou a sexy oblečkům, v nichž vystupuje, se na pomezí zmíněných hudebních oblastí pohybuje od svých začátků. Dělá to tak jako mnozí jiní: střídavě nahrává popové a klasické desky. Pokud to vskutku talentovaný a v jistých čistě vkusem daných mezích pohybující se umělec dělá dobře, může dosáhnout i kýženého efektu - tedy přivést k vážné hudbě posluchače, který k ní jinak nechce nebo nestačí dojít. A protože Vanessa Mae talentem a vkusem obdařena je, je téměř jisté, že se jí to daří. Potvrdí to zřejmě i ohlas jejího dalšího, v pořadí třetího popového alba Subject To Change.

Vanessa Mae svou novinku poskládala z tuctu skladeb, které si společně se svým manažerem sama napsala a ve kterých se její brilantní hra snoubí jak s elektronikou, tak se zvukem živého orchestru či bicích (pochvala navíc: žádný automatický bubeník!). Některými skladbami se také prozpívala či spíše prorecitovala (nic ve zlém), ale v centru dění jsou takřka vždy housle, jejichž zvuk dominuje jak melancholičtějším kompozicím, tak svižným kouskům, občas opepřeným latinskoamerickými rytmy - v těchto polohách je Vanessa Mae nejsilnější.

MILAN ŠEFL