Často si říkávám, když běduju nad životem, cože je vlastně na tom stárnutí dobrého. Na všem zlém něco dobrého přec! Někdy se říkává, že se člověk už nemusí tolik honit či že dospívá k moudrosti. Honit se ale člověk často nemusí ani v mládí a nedospěje-li k moudrosti dřív, stáří mu k ní už asi nedopomůže. Když jsme si neuměli udělat čas v produktivním věku, neumíme to ani ve stáří. Kdo byl dobrák od kosti, tak jím zůstává, darebáka a hulváta věk k laskavé dobrotě neuhněte. Ti, co si zasloužili respekt dřív, zůstávají úctyhodnými i po letech. Bezmocnost a nemohoucnost stáří může někoho přivést k laskavé pokoře, jiného k zakyslé zlobě.

Za bolševika mě zaujalo usnesení nějakého významného orgánu: "...zpomalit chátrání bytového fondu..." To "zpomalit chátrání" se mi už tehdy zalíbilo a pro dříve narozené bych z toho udělal heslo dne. Dostal jsem nedávno nabídku na střešní krytinu svého chátrajícího domku se zárukou na padesát let. S úlevou jsem si uvědomil, že ta stávající ještě těch pár let, co tady budu, vydrží. V té chvíli mi přišlo na mysl, že na stejnou dobu bych potřeboval mít jakžtakž v cajku zuby, oči, nohy a všechny další součástky svého chátrajícího těla. Jaká to úleva! Už ani tu údržbu baráku, jakož i těla, nemusím brát tak strašně vážně.

Takže co tedy je dobrého na tom podzimu či závěru života? No právě ta definitiva. Člověk si může nalít pohár vskutku čistého vína. Je mu už nad slunce jasné, že jeho dny se krátí, a může ho posilovat to, že není výjimkou a konečně se dočká spravedlnosti, často třeba té v životě jediné. A že ta cesta na věčnost nemá alternativu, a nemusí se tedy rozhodovat! To by ho mělo zbavovat starostí, tíhy odpovědnosti a stresů. Fyziologická nadřazenost mládí a z ní pramenící pocit nesmrtelnosti mizí, a to dělá člověka kandidátem na užívání si všeho, co mu ještě dnešek nabídne. Ba co dím, může být dokonce šťastný, leckdo třebas v životě poprvé, jiný naposled. Na poslední pokus může uskutečňovat návod nejmoudřejší: radovat se z toho, co mu ještě zbývá, a nermoutit se nad tím, o co všechno přichází.

Že jsme kandidáty těchto vzrušujících možností však znamená jenom to, že máme šanci. A tu můžeme - jako vždy v životě - využít, nebo promarnit. K největšímu umění žít patří asi umění nemenší - umění končit, balit, umřít.