Voda nejen spojuje (třeba Štěchovice s Prahou, Olomouc s Uherským Hradištěm a Linec s Vídní), ale často rozděluje. Nemusí to zrovna být tak velká louže, jako je Atlantský oceán, stačí i potůček. Suchou nohou se na druhou stranu musí po lávce. Nebo Titanikem? A později obřím Boeingem?. Oboje je stejně riskantní, skotské Lockerby je takovým minititanikem.

Ty lávky, pokud nejsou zrovna erbenovského založení (však víte: "...když první šáteček namočila, tu se s ní lávka prolomila a po mladičké dívčině zavířilo se v hlubině..."), tedy ty lávky jsou mým favoritem ve světě techniky. Miluju mosty, právě pro to, že spojují. Těch s tleskajícím zeleným mužíkem na topole podle skal je zanedbatelně.

Zvláštní vazbu mám k pražskému železničnímu mostu pod Vyšehradem. Byl to dlouho první opravdu pražský most, k němuž jste po vodě dopluli, v našich myslích byl severní hranicí jižních Čech, a protože jsem v nedalekém domě během svých studií často přebýval, uměl jsem, podle chvění, hučení a drnčení skoro zpaměti jízdní řád všech nočních vlaků tam projíždějících. Podle zvláštního cvakání se dalo spočítat se zavřenýma očima, kolik měl vlak vagonů a které z nich byly dvouosé a které čtyřosé. Dodneška si občas na stole prsty vyťukávám ten rytmus kol...

Přemostění Vltavy a spojení tehdejšího nádraží Františka Josefa I. se Smíchovem a jeho nádražím slaví letos 130. narozeniny. Ten původní most, dodaný z Německa, z Duisburgu, však měl nevelkou pevnost a byl tak trochu podoben novějšímu pražskému železničnímu mostu, tzv. mostu inteligence. Oba totiž byly postaveny jako dvoukolejné, ale z technických důvodů byly provozovány jednokolejně. Ani pilíře starého mostu za moc nestály, a tak - právě před 100 lety, v roce 1901 - došlo za plného provozu k výstavbě nového mostu. Po obou stranách starého mostu bylo postaveno lešení a za dva dny (přesně 30. září a 1. října 1901) byl starý most v celku vyzdvižen a po litinových koulích přesunut na ono lešení a podobným způsobem byla na nové pilíře nasunuta hotová konstrukce, už česká, mostu dnešního.

Letošní rok je pro železniční most pod Vyšehradem dvojnásob jubilejní: Je tomu 130 let, co byl první postaven, a je tomu 100 let, co byl první zase zrušen a postaven druhý.

Vy, nejvěrnější posluchači Českého rozhlasu 2 - Praha, jistě víte, že Jiří Vejvoda má od letošního roku nový pořad, nazvaný Svět v roce 1. Ta jednička na konci letopočtu je stejně magická jako ostatní čísla, ale tentokrát bude i pro mne jedním ze spojovacích či oslích můstků. Tím druhým je, jak už víte, voda.

První rok toho kterého století či jen desetiletí se nezapsal - alespoň v mém okolí - jen do slavného železničního mostu pod Vyšehradem. Provází totiž i jednu ze slavných čtyř pražských šikmých věží. Kdepak Pisa, holenkové, ta má jen jednu šikmou věž. My, Pražáci, jsme na tom čtyřikrát líp. Nebo hůř, to kdyby ty věže chtěly spadnout. Povím vám o jedné a vy můžete zatím přemýšlet, kteréže jsou ty ostatní tři...

Půjdete-li někdy v Praze Myslíkovou ulicí k řece, uvidíte vysokou renesanční věž s barokní bání, jak se naklání tak trochu doleva. Není to o moc, ale je to zřetelně vidět. Vychýlení od svislé osy je velké asi 42 cm. Je to Štítkovská vodárenská věž, která kdysi zásobovala horní část Nového Města pražského vodou. Byla původně celá dřevěná, postavená v roce 1495, ale právě před 500 lety v roce 1501 vyhořela. Za rok stála znovu a za další rok se zbortila. Pak zase postavili novou a ta opět vyhořela a to se pak opakovalo ještě jednou. Asi si říkáte, jak může vodárna vyhořet. Jak vidno, snadno. A tak našim praotcům došlo, že ze dřeva to není ono, a začali stavět novou, tentokráte kamennou - a ta byla dokončena právě před 410 lety v roce 1591. Vidíte, zase rok jedna nebo první. Když přitáhli v polovině 17. století do Prahy Švédové, sloužila jim patrně tato věž k zastřelování a dost ji poškodili. Její oprava byla dokončena před 350 lety, v roce 1651.

Konečným datem její existence měl být rok osmnáctistý osmdesátý první, před 120 lety. Tehdy dosloužila jako vodárenská, ale zachránila ji Umělecká beseda, aby se nakonec stala součástí tzv. Mánesa.

Vychýlení věže od svislé osy je starého data: došlo k němu brzy po její dostavbě, ale teprve v roce 1927 byla proti dalšímu vychylování ukotvena betonovým blokem, prstencem asi 6 m vysokým, snadno viditelným z nábřeží.

Stál jsem jednou takhle nedaleko Káraného nad řekou Jizerou a sledoval, jak se v ní vlní hastrmanovy nebo žabí vlasy.

Na takovéto podívání ale nemusíte chodit jen ke klidným vodním tokům řek, stačí i malý potůček. I tam, při troše pozornosti, ony žabí vlasy najdete.

Naše vody jsou obydleny řadou rostlin, výrazně přizpůsobených k onomu kouzelnému prostředí. Jejich lodyžky jsou zpravidla tenké a některé z nich jsou dokonce přizpůsobeny tak dokonale, že i listy jsou teninké, niťovité, a díváte-li se shůry, vlní se a přelévají, jako když dlouhovlasá dívka pohazuje hlavou a vítr jí čechrá vlasy, jak praví žijící klasik. Nebo jako když větrná vlna běží přes obilné pole.

Tenhle obraz je neměnný a přesto v každém okamžiku jiný. Jsem s to stát opřený o zábradlí kdejaké lávky a civět do vody na to zelené vlnění. Asi jsem nebyl sám a určitě ne první, kdo podlehl podobným přirovnáním. A tak opravdu najdete mezi českými lidovými jmény řadu podobně znějících pojmenování "žabí vlas" - od pravých vláknitých řas až po lakušník.