Režie Emile Ardolino. Hrají Whoopi Goldbergová, Maggie Smithová, Kathy Najimyová, Harvey Keitel, Billa Numma, Wendy Makkenaová a další.

Úterý 5. 6. 2011 PRIMA - 20.55 hodin

Náboráři jednoho pražského podniku Vacák a Pitras mají výborné výsledky - seženou pracovníky jakékoli profese i v šibeničním termínu. Vedení podniku je s nimi spokojeno a nikoho už nezajímá, že Vacák s Pitrasem provádějí nábor pomocí poněkud neobvyklých metod, hraničících s vydíráním. Zpočátku všechno docela funguje, ale jejich pochybně vybudované dílo postupně dostává trhliny...

Režie Petr Schulhoff. Hrají Iva Janžurová, Luděk Sobota, Petr Nárožný, Míla Myslíková, Alena Vránová, Lubomír Lipský a další.

Středa 6. 6. 2001 ČT 1 - 20.20 hodin

Spisovatelka Hermína Franková napsala scénář na zajímavé a poněkud choulostivé (současné) téma - o politice, lásce a intrikách - a filmový a divadelní režisér Juraj Herz natočil televizní film Politik a herečka. Dramaturg Jiří Bednář jej charakterizuje jako "příběh s jemným, poněkud nostalgickým humorem. Hovoří o milostném vztahu mezi mladičkou studentkou vyšší soukromé herecké školy Annou a čelným představitelem a kandidátem na poslance za novou politickou Občansko-etickou stranou ÉTOS, doktorem Františkem Pavlíkem. Oba zamilovaní hrdinové spolu prožijí řadu dramatických krizí i komediálních peripetií, aby došli ke společnému názoru, že vytvořit pozitivní vztah dvou věkově nerovných lidí nemusí vždy být základem šťastného a naplněného života..."

V hlavních rolích se představí Viktor Preiss jako František a mladá herečka Sandra Pogodová jako studentka herecké školy. Atraktivní prostředí vysoké politiky a hereckého mládí zalidňují i další postavy, např. Annina kamarádka Klára (Tereza Bebarová), předseda strany Étos (Ladislav Trojan), jeden z dalších představitelů nové strany Tomáš (Karel Greif), Pavlíkova manželka Věra (Jana Švandová), televizní režisér (Vlastimil Harapes) atd. Hudba je dílem Michala Pavlíčka.

Pro dokreslení atmosféry, v níž se snímek pohybuje, dovolte úryvek ze scénáře:

Čtvrtek 7. 6. 2001 ČT 2 - 21.40 hodin

Ruský spisovatel a dramatik Michail Bulgakov (1891-1940) nebyl stalinistickým režimem příliš oblíben a řadu děl za svého života vůbec nemohl vydat. Patří mezi ně i Mistr a Markétka. Bulgakov zde čerpá z Goethova odkazu, ale výchozí mýtus Fausta a Mefistofela obohacuje novými významovými přesahy, vřazením dalších motivických linií. Vyprávění vtiskl groteskní rozměr, někdy hraničící se surreálnými vizemi, když je zasadil do soudobých moskevských reálií. Osudy hlavního hrdiny a jeho ženy se prolínají s putováním tajemného mága Wolanda, který má zajistit podmínky pro příchod sil zla. Společně se satirickými výjevy z umělecké sféry se odvíjí fantaskní linie biblického podobenství o Pilátu Pontském a odsouzenci Ješuovi.

Bulgakovův román se dočkal několikerého filmového zpracování. Z počátku 70. let pochází jugoslávsko-italský přepis, režírovaný Aleksandarem Petrovičem, o dvacet roků později vznikal výpravný převod i v Rusku pod vedením Jurije Kary. Česká televize nyní uvádí čtyřdílnou verzi, natočenou koncem 80. let v Polsku. Režisér Maciek Wojtyszko se obklopil spolehlivými herci - v obsazení nalezneme Annu Dymnou, Gustawa Holoubka, Zbigniewa Zapasiewicze. Nutno ocenit, že se vyhýbají jednorozměrným, plakátovitým figurám, i ve zpola snové relitě spějí k mnohavrstevné kresbě, chtějí zachovat integritu jednotlivých postav bez ohledu na jejich vřazení a stupeň halucinačního okouzlení.

Polské zpracování se vyznačuje (v rámci možností určených přece jen omezeným rozpočtem) důslednou věrností Bulgakovově předloze, snaží se přenést všechny důležité zápletky, ale také dodržet její fantazijní rozlet. Hledá společného jmenovatele pro svět lidí a démonů, nakládá s prvky nadpřirozena tak, jako kdyby se jednalo o nejpřirozenější věci na světě. Vyprávění se odvíjí ve třech různých prostranstvích, ale všechna jsou pojata jako součást jednoho a téhož pekla. Za mnohdy groteskní absurditou se skrývá děs z násilných manipulací lidskými osudy, u Bulgakova spíše jen tušený.

Seriálu lze vytknout jediný prohřešek: syžetovou bohatost příběhu místy až nezvladatelně rozlévá do šíře, spoléhaje na zdánlivě neomezený prostor. Režisér měl více dbát na vyklenutí dramatické konstrukce, která se mu občas hroutí pod těkavou četností rychle rotujících epizod, jakkoli ponořena do záviděníhodné obrazotvornosti.

Pátek 8. 6. 2001 PRIMA - 22.25 hodin

Sympatický, poctivý a trochu nesmělý Mitch to v životě nemá snadné. Má starosti s tiskárnou, kterou provozuje společně s otcem. Je stále bez peněz, protože vášnivě rád sází na koníčky. Největší potíže mu ale působí Denis, přítel z dětství, který se vážně zapletl s podsvětím a Mitche bezohledně vydírá. Nutí ho, aby mu našel matrice na výrobu falešných bankovek, o které Denis předtím přišel, a nyní na nich závisí jeho život. Mitch sice příteli ustupuje, ale i jeho přátelství má své meze .V rolích dvou přátel se představí dvě hvězdy akčních filmů - Lorenzo Lamas a Michael Paré. Režie R. Hewitt.

Sobota 9. 6. 2001 ČT 2 - 21.30 hodin

Televizní cyklus Povídání o opeře, pořad o hledání osobitých cest k dobré operní inscenaci (v tomto programovém týdnu se vysílá třetí díl s názvem Režiséři), má švih, nadhled a také jemný humor. Zároveň však, a to především, přináší spoustu zajímavých informací a pozoruhodných názorů. Pěvkyně Dagmar Pecková, která diváky jednotlivými díly provází, v něm totiž dává hodně prostoru významným českým operním tvůrcům. Jak řekla Týdeníku Rozhlas, soudí, že "není nic jednoduššího, než se oblíct do hezkých šatečků, vzít mikrofon a tvářit se, že všemu rozumím. Myslím, že je daleko účinnější nechat k danému tématu raději mluvit lidi z branže, než sama překládat z češtiny do češtiny něčí názory. Jejich mínění - to je nejlepší a nejzasvěcenější komentář."

Cyklus zvolil lehce zábavný tón, který moderátorce zjevně vyhovuje: "Výklad o opeře si o něco takového přímo říká, potřebuje to. Film není určen odborníkům, ale široké veřejnosti, a jinak to snad ani dělat nelze. Vždyť jde o to, abychom přetáhli publikum na svou, to jest operní stranu... " Ze všech dílů je patrné, že moderátorka přistoupila k úkolu s chutí. "Všichni jsme to dělali s chutí, z takové práce přece musí mít člověk radost," odpovídá Dagmar Pecková a zároveň chválí producenty, kteří stáli u zrodu projektu: "Je dobře - však také už byl nejvyšší čas - že se jej Česká televize ujala, že nám dala šanci a poskytla peníze, prostor a vysílací čas. Věřím, že široký okruh diváků, pro něž je cyklus určen, si po zhlednutí udělá aspoň trochu jasno o složitosti opery jako žánru..."

Opera však nemá v poslední době právě na růžích ustláno; jak vidno např. z reakcí některých diváků na představení Smetanova Dalibora, ze světa k nám už zřejmě pronikly i poněkud temperamentnější a hlasitější (ne)způsoby. Dagmar Peckové se to ale moc nelíbí: "Bučení jako výraz nesouhlasu? No, jiný kraj, jiný mrav, u nás tohle příliš nebývalo zvykem. A myslím, že by ani nadále nemělo být, není nám to vlastní. Nepřipadá mi důstojné hodnotit tímto způsobem hodnotit práci umělců, kteří už leccos dokázali. Když se někomu představení nelíbí, ať netleská, případně odejde před koncem. Ale publikum by se nemělo nechat strhnout partou možná podplacených výtržníků - ti by rozhodně neměli udávat tón obecnému mínění..."

Neděle 10. 6. 2001 ČT 1 - 21.40 hodin

V rámci filmů natočených podle námětu Milana Uhdeho uvádí ČT dílo, kde účast tohoto dramatika zůstala utajena - za tuhé normalizace nebylo jiného řešení. Balada pro banditu (1978) patřila ve své době k nejčelnějším uměleckým projektům, které si svou působivost uchovaly podnes. Inspiračním zdrojem byla Olbrachtova kniha Nikola Šuhaj loupežník, ale pro konečný tvar filmu bylo rozhodující muzikálové zpracování, které proslavilo brněnské Divadlo na provázku.

Režisér Vladimír Sís převzal do svého filmu tuto jevištní podobu, ale nikoli doslova. Vyprávění, které zasadil do reálného prostředí (natáčelo se v okolí Andělské hory u Karlových Varů), zachycuje příchod publika, neskrývá přítomnost osvětlovací techniky, přesto však dosahuje mimořádné působivosti, když na "jeviště" přicházejí tehdy ještě nepříliš okoukaní aktéři. (Kdo si ještě vybaví, že kdysi spolu vystupovaly takové veličiny dnešní zábavy jako Miroslav Donutil nebo Bolek Polívka?) Herci hrají ve stylizovaných kostýmech, používají znakové rekvizity (kytara se tak může třeba změnit v pušku) a vesměs podávají střídmé, ukázněné výkony, prosté jakéhokoli sebepředvádění.

Zbývá ovšem ještě dodat (a snad by to mělo být přiznáno i v titulcích filmu), že skutečného autora svým jménem "přikryl" Zdeněk Pospíšil - jenže i ten posléze emigroval, takže nad uváděním filmové i divadelní Balady pro banditu se občas stahovaly mraky. Mezi zakazované filmy se však naštěstí nikdy nezařadila. Dílo, které nasnímal Viktor Růžička, dosti překvapivě získalo Hlavní cenu na festivalu českých a slovenských filmů v Hradci Králové a rázem se zařadilo mezi naši novodobou klasiku.