Touhu mladého protagonisty Leena (Fedja van Huet) vymanit se z bezperspektivní provinční existence nahlíží nizozemský film Divoké mušle s vypravěčskou expresivitou, v útočném vizuálním ztvárnění, které navíc zesiluje tvrdá rocková hudba. Leen a jeho kamarádi by sice rádi změnili svůj život, ale chybí jim pevnější představa, čeho by chtěli dosáhnout, jsou příliš impulzivní a snad i bezohlední. Z bezradnosti se zejména Leen chová nevyrovnaně, útočně, neschopen vyrovnat se zejména po citové stránce se svým okolím - s mondénní matkou i dívkou, k níž by se rád přiblížil.
Všichni mají dělnické povolání, Leen pracuje v autoservisu, další mladík třeba na rybářské lodi. Všechny spojuje kapela a motorkářství. A všichni se oddávají snům, jejichž naplnění se rozplývá, jednou v tragikomické bizarnosti (smolařské přepadení bankovní pobočky), jindy přímo v tragickém akcentu (opilecké završení hrátek se zbraní). Ale rozplývá se jak Leenův úmysl navždy tuto výspu opustit a odejít do Irska, tak pokus vydat hudební nahrávku, dočkat se ideální lásky a zejména dospět ke smysluplné seberealizaci.

Divoké mušle jsou dílem, které chce přiblížit rozpoložení svých hrdinů, nešetří přitom klipovou úderností, příznačné jsou členité záběry, kdy se kamera z bezmála oblačné výše snáší až do bezprostřední blízkosti zpravidla na motorce jedoucích postav. Zaznamenáme snahu jako by propojit hektičnost života hlavních hrdinů s podobou vypravěčské struktury, kdy pohybující se objekty jsou snímány z tak velké blízkosti, až se dokonce ocitají v jakýchsi trhavých záškubech.

Režisér Erik de Bruyn si často vypomáhá nadbytečnými motivy, ve svém ztvárnění přeháněnými a v dramatickém kontextu vyumělkovanými - hlavně jde o Leenův vztah k matce, prosycený z její strany incestním napětím. Podobně lze hodnotit Leenovo setkání s Irem, jemuž na opuštěné silnici opraví auto: muž jej nadchne svým opěvováním Irska, že si na chvíli představuje, jak dál cestuje s ním. Také rozvrstvení milostných zápletek (Leenovo polovičaté laškování s místní dívkou, která jej posléze odmítá právě kvůli tomu; další z kamarádů naváže kontakt s íránskou dívkou) prozrazuje značnou ledabylost či dokonce vyšumělá žánrová klišé.

Po herecké stránce se vyprávění orientuje na sytý, temperamentní výkon, má však sklon k zaťaté naštvanosti, projevující se ve hněvivých úderech pěstí, v destruktivnosti a posléze v sebezničující "ruské ruletě" s pistolí. Divoké mušle lze považovat za "postmoderně" zjednodušenou podívanou, napěchovanou líbivými momemty a sebestředně zahleděnou na vlastní blýskavost, do níž se halí celé vyprávění.