Kdo z nás to nezažil. Dobře míněné rady rodičů, abychom se přece podívali, jak chodí ten Jirka od vedle slušně oblečený, jak Mirek dbá na solidní ostříhání, jak se Franta dobře učí, v nás vyvolávaly vzdor a odpor k příkladným hrdinům. Husí kůže z podobných rad opadala postupně s tím, jak rozum převládal nad pubertou a střídal ji i mnohem účinnější prvek. Příklad nepřímý, nevnucovaný, vliv prostředí a podobně. Ten dokáže pomaličku, nenápadně, ale o to spolehlivěji měnit mnohé, aniž bychom si to chtěli často jen připustit. Uvědomil jsem si to znovu před pár dny v kavárně na jedné z pěších zón Moskvy. Ustarané, neustále se za něčím lopotící Rusko se tam najednou proměnilo v oázu poklidného sobotního odpoledne, ve kterém nebylo ani znát, že je to třeba pro řadu školáků pořád den výuky. Nebylo cítit usilovný boj o místo na slunci ve společnosti, která sice vyprodukovala "nové Rusy", ale na druhé straně dál souží ony obyčejné, běžné občany, počítající rubl k rublu a nic netušící třeba o pohybu tarifů za mobilní telefony. Nic takového. Po příjemné pěší zóně Moskvy si vykračovali jak oni zbohatlíci, tak rodinky na první pohled odkudsi z "glubinky". A jejich děti se rozhlížely. Nasávaly prostředí. Holky si všímaly, že na rozdíl od nich ne všichni tu nosí mašle velké jako kopací míč. Kluci merčili, že tesilky nejsou to pravé ořechové, že svět, a tedy i Moskva chodí také v plátěných kapsáčích. Zatím s tím mnozí nemohou moc dělat - ale už nasávají. Nejen na pěších zónách, i v časopisech, televizi, v dalších zemích, kam víc a víc jezdí. Ty příklady je neviditelně táhnou. Dál od mašlí a tesilek. Pryč z dob "parašutistů", jak se říkalo lidem s ruksaky, kteří podnikali nálety na Moskvu za věnci párků, páry bot, prostě vším, co se dalo sehnat, aby se po koupi čehokoli zase vraceli do oné vzpomínané "glubinky".

Rusko se mění. Pořád ale jsou nejradostnějšími událostmi v životě lidí jejich radosti rodinné. Podle průzkumu na prvním místě narození dětí, potom svatba, pak vnoučata. A světe, div se - dost lidí za nejradostnější událost musí považovat i to, že vůbec dostanou výplatu nebo důchod. Štěstí nemusí být muška jenom zlatá. Ale zpátky k těm příkladům, které táhnou. Některé totiž popotahují i kamsi za roh. Když kolem semaforu, rudého jak zdi Kremlu, profrčí luxusní limuzína, trvá jen pár vteřin, než se dá do pohybu i těžkopádný žigulík. Na to, až červená na semaforu zezelená, tu nečeká tolik lidí, že z toho jde mráz po zádech. Tak jako je tu až moc takových, kterým vůbec žádná pravidla nic neříkají. Příklady těch, co si myslí, že mohou všechno, také táhnou. Když může stát půl Moskvy půl hodiny, než projede za pár vteřin prezident, proč by si privilegia neměl vynucovat na silnici, na chodníku nebo v restauraci kdokoli, kdo se na to cítí. Příklady přece táhnou. Ale jde také o to, jaké, koho a kam. Což ovšem platí nejen pro Rusko.