Nedávno jsem se vracel domů z jedné schůzky dost pozdě večer. V samém centru města jsem se stal svědkem scény, kde se schylovalo k násilnému střetu. Nakonec se to naštěstí obešlo bez přímého konfliktu. Proti sobě stály dvě skupinky, jedna trochu podnapilá, hlučná, bojovně vyhlížející a provokativní. Byly to české vyholené hlavičky, nešetřící hrubými poznámkami vůči celému okolí. Této skupince se snažila klidně, řekl bych, že s jakousi klidnou důstojností, vyhnout dvojice mužů, cizinců, z nichž jeden měl vskutku dost exotický vzhled. Velice osmahlé tváře, na nich symetrické jizvy. Měl dlouhé úhledně hladké černé vlasy. Nemohlo být pochyb, že je to Američan. Potomek z rodu těch, kteří žili kdesi u Velkých jezer. Ještě dřív, než Kryštofa Kolumba napadlo hledat cestu do Indie po širém moři od Evropy směrem na západ. Dotyčný Američan, urostlý, inteligentní muž, jehož stáří jsem odhadl tak na padesát let, držel v ruce mapu Prahy a hledal stanici metra nebo tramvaje. Jeho společník byl mladší a málomluvný. S nepochybně uctivým vztahem ke svému staršímu příteli. Samozřejmě že bych si nikdy neodpustil (asi bych už přestal být stále zvědavým rozhlasovým reportérem), kdybych takové situace nevyužil. Zeptal jsem se, zda mohu jako rodilý Pražák nějak poradit. Tak jsem se dostal k příběhu Davida Callaghana. Muže z kanadského Nového Skotska, který přijel do Evropy pátrat po minulosti svých předků. Vlastně vůbec přijel sbírat materiál o těch, kteří se vydávali z východní Evropy za oceán - a to v posledních deseti či ještě více generacích. Předkové jeho rozvětvené rodiny, jak už ví, pocházejí ze Sedmihradska, z Haliče, Besarábie a také z oblasti Podkarpatské Rusi.

Odtud se kdysi vydávali na dalekou cestu za moře, kde hledali lesy a hory podobné karpatským končinám, ale bez té bídy a vzájemné nenávisti, které je vyhnaly z Evropy.

Z minulosti prapradědů a praprabáb David už mnohé vypátral. Je autorem několika monografií na toto téma. I o mentalitě těch, kteří byli a jsou nejrůznějšími okolnostmi nuceni opustit původní domov. Většinou jsou vidiny budoucnosti těchto běženců velice skromné. Hledají sice ráj, ale tím je v zásadě aspoň střecha nad hlavou s pocitem bezpečí a pokud možno bez hladu. David, kanadsko-americký etnolog a sociolog, na mou otázku, jak se sám národnostně a i "geneticky" definuje, řekl: "Já jsem obyčejný pozemšťan. Jen je na mně ta mixáž genů mnoha pokolení zřejmější. A čím víc jich ve mně v celé té různorodosti je, tím jsem snad i zcela automaticky tolerantnější. Jinak bych musel být sám proti sobě." To je logická úvaha, která má hlubokou hodnotu.

David mluví anglicky, francouzsky, umí latinu. Domluví se slušně urdsky. Rozumí maďarsky i rusky. Dlouhé roky studuje východní jazyky kanadských indiánů. Dejvid (či Dejúvid) - tedy David - to je jméno, které znamená v řadě severoamerických indiánských dialektů "lovec ryb" - a rozumí se samo sebou, že dobrý lovec ryb.

Dostali jsme se v debatě i na to, že v Americe, když se nedávno slavilo 500 let připlutí Kolumba k jejím břehům, mnohé původní kmeny obyvatelstva na to myslely jako na půltisíciletou tragédii. David ví, že civilizační stopu lidstva nelze zpětně příliš změnit. Lze ji jen lépe vysvětlit a pochopit. Dokazoval to na historii definitivního formování podoby současných Spojených států. Americká vládní vojska v 19. století svedla nekonečnou řadu válek proti původnímu obyvatelstvu. Britové a Francouzi v prostoru nynější Kanady se činili s podobnou zhoubnou krutostí. Nejpřesněji jsou dnes dokumentárně zpracovány jižnější americké protiindiánské dějiny. Přesněji jen v 19. století se na území současných USA odehrálo asi 950 velkých válečných tažení "bílých proti rudým". A na každém z nich došlo pak nejméně k pěti šesti velmi krvavým lázním. Čili doslova a do písmene ke genocidním masakrům. Na mapě severoamerického kontinentu je podle toho možné vyznačit nejméně pět tisíc velmi památných míst, která by si zasloužila aspoň pietní úctu.

Zeptal jsem se Davida, jak jsou v Americe známé knihy Karla Maye. Srdečně se zasmál. "Mayovky" jsou známy velmi okrajově. Je to spíše jen evropský, dost omezený a ryze romantický pohled přes Atlantik. Zeptal jsem se tedy, zda se Severní Amerika už dokázala nějak definitivněji vyrovnat s tím, co on sám nazývá "hříchy a zločiny minulosti". Mínil, že toto vyrovnání je především ve zjevené pravdě o nich. V Kanadě i v USA se začínají vydávat výzkumné publikace, točit se poctivé dokumentární filmy.

Nějak jsme se v dalším hovoru dostali na český problém zvaný Lety. V Letech, v onom koncentráku, o němž většina Čechů ještě před deseti lety vlastně nic nevěděla, trpěli Romové. A teď je tam stále ještě značně iritující okolnost, že se v blízkosti, nebo částečně i na tomto místě samém, usídlila výroba vepřového. Zajímal mne názor mého indiánského známého, zda to vidí jako cosi silně nepatřičného či přímo znesvěcujícího. David mě překvapil vlastní otázkou: "Proč? Bylo by nepatřičné a znesvěcující, kdyby se tam třeba místo krmení vepříků vyráběla léčiva? Antibiotika, nebo dětské hračky či protézy - nebo kdyby tam stála ozdravovna, velká veřejná knihovna nebo třeba hvězdárna?" A aniž by čekal na mou reakci, dodal: "Indiáni věří, že na každém místě už někdy někdo trpěl a třeba i zemřel. Ale respektují se jen hřbitovy samotné. V Kanadě na mnoha místech, kde se válčilo - třeba přímo nad řekou Svatého Vavřince, v Napanee, v Grand Mere nebo u Maniwaki, u Temiscamingu, u Nipigonu - tam všude jsou teď školy, včetně univerzitních fakult a pracovišť. A pokud tam studenti leží na břiše, na trávnících velkých zahrad nad knihami, s bradou podepřenou oběma rukama, tak jim duchové padlých bojovníků hledí přes rameno do stránek skript a chválí je za to, že přebírají rozum od moudřejších mužů."

"Tak vy soudíte, že nejlepším uctěním na místech, kde docházelo k tragédiím, je, když se tam v jakési úctyhodné formě projevuje nový život?" - zeptal jsem se Davida.

"Zcela určitě," řekl na to. "Nejlepším uctěním předků a jejich neblahých osudů je dát lepší šanci nové generaci."

Rozloučili jsme se jako přátelé, kteří si mohou velmi dobře rozumět. A já jsem navíc od Davida dostal slib, že budeme ve svém rozhovoru pokračovat před mikrofonem pražského rozhlasu, až se letos na podzim do České republiky vrátí po konferenci historiků ve Varšavě. Docela se na to těším.