Stál jsem u jedné mosulské mešity, kde je uložena hrobka proroka Jonáše. Mešita je na vyvýšeném místě a je odsud hezky vidět celé město a jeho okolí. Také řeka Tigrid, která teče stovky kilometrů do Bagdádu. Zaslechl jsem zvuky hudby a vydal jsem se za ní. Nad shlukem domů jsem objevil svatební družinu ženicha, která vyšla z domu jeho rodičů. Všichni obyvatelé čtvrti buď stáli před domem, nebo se přidávali k průvodu a šli směrem k domu nevěsty. Proč? Ženich si tady jde pro nevěstu v sedmý den svatebního veselí, aby si ji odvedl do svého domu. Právě dnes bude svatební noc. Všichni svatebčané se budou v domě ženicha veselit a čekat na důkaz panenství nevěsty. Novomanželé po svém prvním milování předají rodičům krvavé prostěradlo a ti je ukáží hostům. Zavládne radost a spokojenost nad dobrým koncem a zároveň začátkem. A tím se svatební veselí začne zvolna chýlit k úplnému konci. Ale to je ještě daleko, to bude až večer. Teď jsou čtyři hodiny odpoledne. V průvodu nacházím spřízněnou duši, Mohameda, který se mě ujímá. "Lépe uvidíš svatbu u dveří domu nevěsty," říká. A jsme na místě. Dvůr domu je plný lidí. Rodiče vyprovází dvacetiletou Aišu ze dveří přijímacího pokoje a předávají ji ženichovi. Můj anděl strážný Mohamed zatím nachází místo, odkud se nejlépe natáčí a také fotí. A pak dělá něco neočekávaného, sjednává improvizovaný rozhovor a přerušuje svatbu. Ženich, třicetiletý Násir, je tím trochu zaskočený, já zase tím, jaké je najednou ticho. A tak se interview scvrkne na blahopřání ode mne a Českého rozhlasu. Vše nejlepší v celém životě. Děkujeme, ať ti to Bůh vrátí jen v tom nejlepším. Ženich je milý a srdečný a zdá se, že má opravdovou radost z toho, že někde uprostřed Evropy se v Česku o jeho svatbě dovědí. Aiša se drží stranou, jak se tady na nevěstu a ženu sluší. Je krásná a on je elegán. Ženich mě zve na hostinu, ale čas už pokročil a já jsem rozhodnut najít ještě kurdskou svatbu. Tak se loučím a jedu za město na louky, kam si jezdí svatebčané a novomanželé zatancovat svatební tanec a kam obvykle jezdí i Kurdové. Ale i další svatba je arabská.

Můj řidič Adil má však nápad: asi kilometr odsud je mezi Kurdy oblíbená restaurace. Hned u vchodu chce vysvětlení mladý ostrý Kurd Hasan. Spiklenecky se domlouváme a Hasan mě bere pod svá křídla. Tady je odhadem 150 lidí. Zatímco arabské ženy měly různobarevné šaty, kurdské ženy je mají jednobarevné - třpytivě modré, červené, zelené, žluté. Střih mají všechny téměř stejný. Dlouhé, tělo obepínající šaty až na zem, rukávy až ke dlaním. Při tanci se všichni ve velkém kruhu drží za ruce. Je tu jeden podstatný rozdíl, tady tančí i ženy. Na pódiu je kapela a hraje jako o život. Každé tři čtyři minuty přeruší zpěvák svůj zpěv a čte jména dárců novomanželům a částku, kterou darovali. Na jakési tribuně sedí vážení občané v čele s místním vůdcem Kurdů - Zinou, kterému jsem musel být představen. Běžní lidé, Arabové i Kurdové, v Iráku nemají při sankcích OSN kvůli Kuvajtu před deseti lety lehký život. Promítá se to i do uzavírání manželských smluv. Dříve tu ženich kupoval dům. Dnes bydlí novomanželé většinou s rodinou manžela. Věno, které dostává nevěsta, je většinou daleko menší, než bývalo. Nebo je fiktivní, jen na papíře a žena je dostane, až budou lepší časy nebo kdyby došlo k rozvodu. - Na tohle všechno se ale při svatbách nemyslí. Vládne tu radost ze života.