Český rozhlas 3 - Vltava, četba na pokračování od 15. června, vždy v 18.30

Věra Stiborová se narodila 15. ledna 1926 v Písku, kde vystudovala reálné gymnázium. Po maturitě studovala na Škole dekorativního umění v Praze. Krátce pracovala v nakladatelství Máj a Československý spisovatel. Odtud v roce 1952 přešla do kulturní rubriky Lidových novin, v roce 1952 do deníku Práce, řadu let byla ve svobodném povolání. Po roce 1969 nesměla publikovat a byla až do svého penzionování zaměstnána jako dělnice v zahradnictví, později jako prodavačka gramofonových desek. Autorka psala články, povídky, fejetony, sloupky, reportáže, recenze a rozhovory uveřejňované v četných denících, v literárních a kulturních časopisech. Knižně debutovala souborem komorních, lyrických a zároveň psychologicky propracovaných a významově vrstevnatých povídek Modré lásky (1963). Obdobnou atmosférou a způsobem vyprávění se vyznačují sbírky Minuta na cestě (1968) a Ikariana, která však v roce 1969 už nesměla vyjít. V 70. a v 80. letech vznikla novela Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (1980), zaznamenávající osudy lidí pronásledovaných i vnitřně poznamenaných společenskými a politickými poměry v období po srpnové invazi, a próza Vrať se zpátky do Sorrenta (knižně 1995), poetické historizující vyprávění s nadčasovým poselstvím a vyzněním. Situaci stárnoucího intelektuála, prožívajícího společenská, rodinná a existenciální traumata v době normalizace, přesně a poutavě autorka vylíčila v románu Kdo by spal, když hoří Trója. Většinu próz a řadu povídek Věry Stiborové měli posluchači Českého rozhlasu možnost slyšet v pořadech, které připravuje literární redakce (poprvé v roce 1992 novelu Den dam).

V roce 2000 vyšel její autobiograficky laděný román s příznačným názvem Zapomeň, řeko, téci (parafráze verše Ivana Blatného z básně Paní Jitřenka: "Potichu, tichounce smíš jenom, řeko, téci... ). Autorka se v ní zabývá dramatickými okamžiky, vztahy a událostmi v životě rodiny. Otec a zejména matka se v ní setkávají jako v jádru nezralé individuality, značně poznamenané prostředím a rodinným zázemím, z něhož pocházejí. Nevyrovnané vztahy a zápolení obou partnerů zasahují nejen do širšího okolí protagonistů, ale poznamenávají hlavně obě děti, jakkoliv matka straní především synovi. Vyprávění mění úhel pohledu, dění nahlížíme střídavě pohledem matky, nakonec však převažuje hledisko dceřino, kritické k matce. Rodinné poměry dceru traumatizují natolik, že po smrti otcově z matčina vlivu uniká.