Režisér Martin Ryšavý se ve svém cestopisném eseji Sibiř - duše v muzeu vydal na území bývalého Sovětského svazu, které už tradičně zajímá naše dokumentaristy (M. Maryška, V. Kvasnička aj.). Zvolil si neobvyklé, filozoficko-etnografické téma: Národy žijící na Sibiři, zejména Jakuti a Evenkové, prožívají nyní obrovský zájem o hledání vlastní tradice, kterou sovětská moc téměř zneviditelnila. Sibiřské "národní obrození" ovšem nabývá absurdní podoby, v níž se sráží tajemná duše kdysi jen kočujících národů se současnou civilizací, která pronikla i na Sibiř, s výdobytky moderní doby. Režisér se snaží zachytit toto poněkud panoptikální hledání identity.

Jako citlivý pozorovatel se smyslem pro grotesknost situací rámuje svou zprávu o jedné z tváří dnešní Sibiře zahájením stavby muzea a jeho slavnostním otevřením. Přesně podle plánů se tu pod jednou střechou staví pravoslavná svatyně, jakutské stavení balagan a evenský stan. Lze ovšem obdobně rekonstruovat i duše národa? Tradiční zvyky a posvátné předměty přestávají hrát v každodenním životě svoji bývalou roli, aniž by ovšem pro místní obyvatele ztrácely magický vliv. Dozvídáme se řadu příkladů svědčících o tom, jak mnozí místní etnografové onemocněli či umřeli při své práci, či příběhy o pomstě duchů. Lokální dění přerůstá v dokumentu Sibiř - duše v muzeu v otázku s univerzálním přesahem: jak má společnost přistupovat k duši svého společenství, aniž by ji umrtvila muzeálním zakonzervováním?

Již osmnáct měsíců a dva týdny Benjamin Hoffman tajně miluje dívku z vedlejší kanceláře, půvabnou stenotypistku Janet Smithovou. Upíná se k jejímu mladičkému půvabu jako k doušku živé vody, která by mohla osvěžit jeho smutný, osamělý život. Mohla - ale asi neosvěží. Neboť Janet je zasnoubená, její Tom je pohledný mladý muž, který se k ní hodí věkem, vzhledem i společenským postavením, a postarší, nepříliš atraktivní pan Hoffman je jí v nejlepším případě k smíchu. A tak se Benjamin už pomalu smiřuje s myšlenkou, že jeho cit nikdy nepřekročí rámec platonického obdivování. Pak mu však osud přihraje zcela nečekanou šanci...

Středa 13. 6. 2001 ČT 1 - 20.20 hodin

Karty jsou rozdány na drama: opuštěná žena, která pečuje o šestnáctiletého syna, náruživého sprejera, čeká dítě. Jde takříkajíc o pracovní úraz, otcem je mladý kolega, s nímž ovšem nemíní spojit další život. Bývalý manžel - otec výtvarně kreativního Ondry, je šarmantní čtyřicátník, který nenechá žádnou sukni na pokoji a poletuje životem. Chlapce občas proženou policajti, maminka Dáša špatně snáší svůj stav a propadá tu návalům hysterie, jindy sentimentality... Televizní film scenáristky Ivy Procházkové a režiséra Ivana Pokorného Naše děti je však proti všemu očekávání pojat v jemně komediálním duchu i rytmu. Ani dynamická kamera (Martin Kubala) a hudební doprovod nenechávají diváky na pochybách, že jde o veselohru.

"Pro scénář jsem využila autobiografických zážitků s vlastním dítětem," přiznává autorka. "Možná si nedokážete představit, co prožívají rodiče, když jim náhle zavolají z policejní stanice a oznámí: Máme tu vašeho syna, přistihli jsme ho se sprejem. Ale musí se to vydržet, dokonce i pochopit. U nás doma jsme se už leccos naučili o nátěrových barvách a zvykli si na to, že každý mladý člověk se vyvíjí jinak." Režisér Pokorný, jehož poznatky o mládeži jsou totožné, neboť se týkají téže rodiny (tvůrčí tým je zároveň manželským párem), dodává: "Myslím, že my a generace našich dětí máme k sobě blíž než naši rodiče kdysi k nám. Nosíme i stejná trička, posloucháme podobnou hudbu. A to byl právě jeden z motivů, který mě na námětu zaujal - určité stírání rozdílů mezi generacemi."

Kromě chápavého vztahu rodičů k citlivému synkovi a jeho nástěnným kreacím má televizní film dvojice Procházková?Pokorný ještě jednu významnou rovinu: téma takzvané krize středního věku. A poskytuje lehce komediální návod, jak se s ní se ctí vypořádat. "Snad náš film osloví obě generace, o nichž pojednává," věří tvůrci - "stejně jako témata oslovila nás..."

Čtvrtek 14. 6. 2001 PRIMA - 19.55 hodin

Aby Rebeka Baylissová vyplnila poslední přání zesnulé matky, vypravila se na venkov za dědečkem, kterého nikdy neviděla. Navzdory tomu přijal starý pán vnučku vlídně. V jeho domě bydlí také Rebečina teta Molly se synem Eliotem. Přechodně tam pobývá i Joss Gardner, který panu Baylissovi restauruje nábytek. Rebeka se k němu zpočátku chová nevraživě, její pocity se však postupně mění v přátelství... Režei Helmut Förnbacher. Hrají Sophie von Kesselová, Michael Lesch, Rolf Hoppe, Horst-Günter Marx, Heidelinde Weisová, Karl Merkatz, Louise Martiniová, Horst Janson a další.

Pátek 15. 6. 2001 NOVA - 16.35 hodin

Sobota 16. 6. 2001 NOVA - 14.05 hodin

Dianu Keatonovou známe spíše jako komediální herečku (proslavila se zejména díky Woodymu Allenovi), ale jistě zaujme i jako režisérka. Upřednostňuje však kupodivu látky nikoli veselé, ale spíše zvážnělejší. Snímek Hrdinové mého dětství (1995) zahrnuje dojímavé vyprávění o zážitcích malého chlapce, jemuž vědomí, že mu umírá milovaná maminka, pomáhá překonávat pobyt u dvojice svérázných strýčků. Ti v něm probudí lásku k židovským kořenům, takže dokonce začne studovat tóru a přisvojí si nové jméno. Výchozí sentimentální podloží (umírající blízký člověk) je tak protkáno množstvím více či méně veselých příhod, které jsou rozmístěny jak v rámci rodiny, tak směrem navenek. Ačkoli strýčkové jsou označováni za bláznivé (jeden trpí bludem, že židovstvo je neustále pronásledováno, druhý sbírá staré nepotřebné krámy, jimiž zaplňuje byt), i chlapcův otec má mnohé z jejich bláznovství, i když jakoby v opačné polaritě. Na rozdíl od nich bezvýhradně věří jen síle vědy a "pro doma" neustále vymýšlí roztodivné vynálezy, které někdy fungují, ale spíše natropí víc škody než užitku. Maminka se nikoli náhodou přikloní k tvrzení hochových spolužáků, že tatínek je možná opravdu mimozemšťan, ale že je třeba s ním umět vycházet.

Chlapec svými zážitky jakoby zmoudří: zatímco otec po matčině smrti vyhodí všechny filmové záznamy, chlapec si je naopak s dojetím promítá. Při jejich sledování dojde k usmíření obou, kteří si dlouho k sobě hledali cestu. Nenáročná historka, opírající se o herecké výkony Andie MacDowellové, Johna Turturra i mladičkého Nathana Watta, je zvládnuta vkusně a bez výraznějšího citového vydírání, nejde ovšem nad rozměr žánrového obrázku, který působivě evokuje počátek šedesátých let. Film se vyznačuje pohotově, až rozmarně nahozenými dialogy a pečlivým režijním ztvárněním. Oceníme, že Diana Keatonová nepředstírá větší ambice, než jaké může naplnit.

JAN JAROŠ

Neděle 17. 6. 2001 NOVA - 23.15

Texaská spravedlnost