Na Tmavomodrý svět se můžeme vydat s očekáváním - vždyť předchozí společné filmy Zdeňka a Jana Svěrákových (Obecná škola, Kolja atd.) opravňují k naději, že opět půjde o mimořádný zážitek; stejně tak i s pocitem zvážnělé svátečnosti, k níž vybízí téma - hrdinství českých a slovenských stihačů v Anglii za druhé světové války. Nebo také "pouze" s vstřícným rozpoložením pro silný dramatický příběh. Patrně všichni budeme uspokojeni. Je dobře, nebo špatně, že tvůrci s očekáváními i emocemi diváků počítali a snažili se jim vyhovět? Proč ne, pokud taková "kalkulace" neslouží pokleslosti či nevkusu. A zde tedy rozhodně nikoliv. Snímek je z těch, u nichž se podařilo propojit úctu a vážnost k námětu s divácky poutavým zpracováním a zaslouží si visačku vysoké kvality. Tmavomodrý svět úspěšně překonal, či spíš naplnil nevděčnou roli favorita; diváka nejen spolehlivě zaujme a dojme, ale činí z něj spoluúčastníka děje. Je hluboce český (kde jinde zavírali válečné hrdiny do kriminálu?!) i "světový" zároveň (kdyby pro nic jiného, pak určitě pro perfektní ztvárnění leteckých bitev). Kvůli tomu všemu snadno zapomeneme na těch pár kapek sentimentu, které tu a tam zvlhčují příběh (i kapesníky diváků).

Scénář Zdeňka Svěráka citlivě vyvažuje lidské i bojově-hrdinské dimenze příběhu a vypravuje jej se "svěrákovským" pochopením a vlídností. Dominuje mu vztah dvou letců - zkušeného pilota Františka Slámy (Ondřej Vetchý) a začátečníka Káji Vojtíška (Kryštof Hádek). Jak Vojtíšek dozrává, vztah staršího a mladšího bratra se vyrovnává, vrůstá do rozměrů chlapského partnerství i soupeření. Prubířským kamenem přátelství mezi oběma muži se, jak jinak, stane žena a citová hnutí s ní související, ale také limity vlastního charakteru a vypjaté bojové situace.

Příběh dvojice Sláma - Vojtíšek, s jejichž postavami si oba představitelé výtečně poradili, je osou filmu, ale ani ostatní aktéry neodkázali tvůrci do role dekorativního křoví. Zvláště dva ze Slámovy jednotky vyrostli - především díky vynikajícím hereckým výkonům - do nepřehlédnutelné výraznosti: pianista Jan Machatý v podání Oldřicha Kaisera a esesácký doktor Blaschke (Hans-Jorg Assmann). Nelze samozřejmě pominout ani vcelku přesvědčivou a půvabnou Taru Fitzgeraldovou jako Susan; má právě tolik ženské vřelosti a spontánnosti a zároveň rozpačitého studu, kolik je třeba k pochopení, proč jedná tak, jak jedná - a taky co na ní ti kluci vidí...

Vedle vskutku profesionálně zvládnutých bitevních scén ve vzduchu - ve filmu trvají pouhou čtvrthodinu, ale zdá se, jako by byly přítomny v každé minutě děje - je třeba ocenit také nenásilné, z dějinné logiky vyplývající rámování válečného příběhu. Vězení na Mírově, v němž stateční letci končí, je pro ně i hořkým setkáním s těmi, proti nimž bojovali, a pro nás pak připomenutím trpké příchuti absurdit komunistického režimu. Uznání zaslouží zachycení atmosféry československé "modré jednotky" na britské letecké základně, kde se žije, bojuje a umírá důstojně a bez sentimentu a kde odvahu i úzkost koření mužný humor. K vyváženému rytmu Tmavomodrého světa pak hodně přispívá také citlivé dávkování hudby a písní (Ondřej Soukup, Jaroslav Ježek a V+W) v průběhu filmu.