Jedním ze stínů doby barokní bylo pronásledování menšin - náboženských, sociálních a etnických, tedy i Romů. Ti se do střední Evropy dostali dávno před tím, než kdokoli pomyslel na barokní kulturu. Kdy to přesně bylo, nevíme, doloženi jsou od počátku 15. století. A v roce 1417 se už romští kočovníci pohybovali také po území českém. Přicházeli z Dálného jihovýchodu, z Asie, oni sami mluvili také o Egyptě, o Africe. Vydávali se za křesťanské kajícníky, poutníky, kteří přicházejí, aby odčinili někdejší hříchy svých předků, a ve středověké Evropě byli ve smyslu tehdejší devotio moderna, nového pojetí zbožnosti, zpočátku přijímáni velmi vstřícně. Dostávali dary, almužny, někdy byli dokonce i vítáni. Ale to byl jen začátek, zlatý věk tohoto stýkání dvou kultur, usedlých Evropanů a kočovných Romů. Po několika desetiletích se situace změnila. Evropané od těchto domnělých kajícníků nepochybně očekávali něco jiného než trvalé kočování, neočekávaně malou přizpůsobivost hostitelskému prostředí a zejména také jiné projevy zbožnosti. Už v průběhu druhé poloviny 15. století docházelo k prvním konfliktům a ve století 16. začali někteří panovníci vydávat proti Róomům první nařízení. Ale tehdy se ještě konflikty nerozvinuly tak intenzivně jako po roce 1620, v době baroka. - Autorem volně citované přednášky o romské menšině je ředitel Historického ústavu AV, prof. dr. Jaroslav Pánek.