číslo 25/2001
vychází 11. června
Názory, komentáře
Pomalu se blíží volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu, která má na podobu politické scény největší vliv. Je to sbor se silnějším hlasem než Senát, pokud jde o zákonodárný proces, a od poměru stran ve Sněmovně se odvíjí složení vlády. Ukazuje se stále zřetelněji, že tentokrát strany nebudou soupeřit o voliče pouze v slibování lepší budoucnosti, ale velký spor budou do poslední chvíle svádět také o samotná pravidla volební hry. Stále není jasné, zda se bude volit v jednom nebo ve dvou dnech, v kolika volebních obvodech, jak budou přepočítávány hlasy a kolik procent bude třeba pro vstup do Parlamentu. Poslance čeká diskuse o tom, co je volební koalice a co volební strana. A aby toho nebylo málo, pracuje se na návrhu ústavní změny, podle které by prezident byl v budoucnu přímo volen občany. Zatímco výsledkem volební kampaně může být pouze to, že někdo získá více hlasů a jiný méně, spor o pravidla hry může vyústit v takovou ústavní krizi, ve které politikové prohrají všichni a ani občan nebude vítězem. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by si toho politikové byli vědomi. Místo toho aby se zklidňovali, přikládají naopak pod kotel. Jsou ve svém živlu. Zaujati volební procedurou ani neregistrují, že jim chybí publikum, že občany tato jejich pře nezajímá. Z historie známe přiklad Diogena, který tázán u sudu, kde bydlel, zda mu nevadí nedostatek posluchačů, odvětil: Postačí mi malé publikum, postačí jeden, postačí žádný...
Den daňové svobody Často se říká, že změna režimu u nás proběhla nesrovnatelně rychleji, než je možná změna, která se musí odehrát v našich hlavách, abychom si podstatu změny režimu skutečně uvědomili. Příkladem je náš vztah k daním. Jen pomalu se otázka daňového zatížení stává z debaty ekonomických expertů námětem veřejné diskuse. Příležitostí k tomu byl 7. červen - Den daňové svobody. Podle výpočtu Liberálního klubu jsme až do 6. června pracovali pro stát a teprve počínaje 7. červnem začínáme pracovat sami na sebe. Jestliže svěřujeme státu tak velké prostředky, měli bychom mít jistotu, že je s nimi dobře naloženo, že je stát investuje racionálně, k našemu prospěchu, že marnotratně neplýtvá. Až v posledních letech se ovšem nesměle začíná veřejnost vyjadřovat k tomu, co by se mělo z jejích daní financovat a kde by se mělo šetřit. Podobně jenom pozvolna veřejné mínění začíná kriticky vnímat korupci jako proces, při kterém je daňový poplatník okraden. Přičtěme k tomu, že si občan dlouho neuvědomoval, že vedle daně, kterou vidí na výplatní pásce, platí již nemalé peníze prostřednictvím svého zaměstnavatele, nemluvě o dani nepřímé, kterou platí na každém kroku, když pořizuje zboží nebo službu. Oslava Dne daňové svobody vybízela k závěru, že svěřit peníze státu znamená o ně přijít. Přitom bychom ale naopak mohli stanovit den, kdy bychom smutně konstatovali, že se o nás stát právě přestal starat a pro zbytek roku již budeme drsně odkázáni sami na sebe. Jisté je jedno: I peníze, které státu odevzdáme na daních zůstávají naše. Ztratíme je tehdy, když se o ně přestaneme starat. Mrazivý klid Po sebevražedném atentátu v Tel Avivu vyzval Jásir Arafat k ukončení násilností proti Izraelcům tak rychle, že nenásledovala okamžitá odplata. Paradoxně naopak zavládl relativní klid. Jak dlouho vydrží a co bude následovat, si nikdo netroufá nahlas říct. Atmosféru na Blízkém východě zřejmě nejlépe vystihují dvě skutečnosti: Že z izraelského veřejného mínění zmizeli pacifisté a že na palestinské straně podle nedávného průzkumu veřejného mínění 76 % dotázaných podporuje sebevražedné atentáty. Palestinci se cítí být ve válce, sebevražedné útoky na autobus s dětmi anebo účastníky diskotéky považují za regulérní součást boje za svobodu. Pokud jde o Izraelce, kritizují svou vládu za to, že odvetná opatření proti Palestincům jsou nedostatečná. Situaci nelze vnímat jako mír, protože jedna strana vede válku, ale hovořit o válce také nelze, dokud druhá strana ještě válku nevede. Svět je nervózní, ale tu nervozitu nehledejme v obavě o životy Palestinců a Izraelců. Noční můrou je pro přihlížející politiky představa, že by se v důsledku většího konfliktu na Blízkém východě mohly opožďovat tankery s ropou. Anebo dokonce v Perském zálivu spustit kotvy. Konflikt mezi Izraelci a Palestinci se různě vysvětluje (jako spor náboženství, kultur, civilizací), různé jsou i scénáře, jak by se měl obnovit mírový proces, tedy jak znesvářené strany přivést k jednacímu stolu. Co nikdo nezkusí, je jednoduše zahrnout chudé Palestince materiální pomocí a investicemi. Ani bohaté státy na to nemají v kase "zbytečné" peníze. Peníze mají banky a soukromé korporace, jenomže ty pro změnu nemají v náplni práce sponzorovat mír. Šílené krmivoObchodní řetězce ani nečekaly, jak dopadne kontrolní test krávy podezřelé z nemoci BSE, a rovnou snížily objednávky hovězího od chovatelů na polovinu. O reálnosti nebezpečí, že onemocníme tzv. nemocí šílených krav, lze diskutovat. Je možné statisticky prokazovat, že nesrovnatelně větším zdravotním rizikem než požití hovězí roštěnky je využívat dopravy, anebo kouřit. Pro obchodníka je ale podstatné nezaplnit ledničky zbožím, o které nebude zájem. Odhadnout reakci spotřebitelů na oznámení ministra zemědělství je daleko jednodušší než se dopátrat příčiny, proč ministr musel předstoupit před novináře. Dosud se nemoc připisovala krmení dobytka tzv. masokostní moučkou připravovanou z uhynulých zvířat. To ale naši veterináři považují v případě České republiky za nepravděpodobné. Na masokostní moučce z uhynulých zvířat si naše krávy nepochutnaly již deset let. Podle agenturní zprávy ČTK z 6. 6. 2001 považuje Státní veterinární správa za více pravděpodobnou možnost, že se kráva nakazila "prostřednictvím mléčné krmné náhražky, v níž je mléčný tuk nahrazen tukem kafilerním". Jakoby mimochodem, jen tak na okraj se mezi řádky opět něco dovídáme o jídelníčku našeho skotu. Co je to za pochutinu ten "kafilerní tuk"? Proč o něm dosud nebyla řeč? Nenadálá informace, že krávy skutečně dostávají do žrádla něco z mrtvol jiných krav, je důvodem k zamyšlení, zda máme zemědělce litovat. Není spíše na místě vyjádřit soustrast skotu, že musí žrát ten "kafilerní tuk"?