Z nedávno zveřejněného průzkumu vyplynulo, že jedním z významných zdrojů pocitu osobního štěstí je existence dobrých přátel. A právě o blahodárnosti přátelství vypovídá - kromě jiného - nová knížka, kterou napsal malíř Karel Franta a nazval ji Dovolená s Františkem Nepilem. Titul knížky není ovšem tak uplně přesný, protože nešlo o dovolenou jednu, nýbrž o dvě. První letadlem a druhá autem. Ale obě cesty do Švýcarska a k těmže lidem - k přátelům Džoovi a Hildegardě Weberovým. Nezůstalo jen u zmíněných dopravních prostředků. Po Švýcarsku jezdili také vlakem, a tak Karel Franta tam mohl vidět čisťounká nádraží, která znal z domoviny jen ze svého dětství. Takže v té alpské zemi se znovu setkal s nádražím libčickým, roztockým i bubenečským - a všechna byla jako ze škatulky. Vedle letadla, auta a vlaku přišla ke slovu i lanovka. V té se malíř Karel Franta vydal do výšin 3800 metrů a tam se divil, že je mu chladno. Drkotal zuby nejen proto, že ještě den předtím měl horečku, ale neméně tak proto, že se vydal do těch výšin jen v košili. Zkušený cestovatel František Nepil mu ovšem poskytl náhradní větrovku, a tím vše zachránil. Dlužno poznamenat, že mu ji zase nepůjčil tak nezištně, nýbrž s vyžádáním slibu, že pan Franta mu bude ilustrovat pohádkovou knížku určenou dětem, aby se přestaly bát blesků, hromů a šramocení. A když už jsem vyjmenoval všelijaké dopravní prostředky spojené s cestami obou pánů po Švýcarsku, tak v souvislosti se zamýšlenou pohádkovu knížkou ještě doplňuji, že o té společné knížce si povídali na palubě lodi - a to při plavbě z Francie přes Ženevské jezero do Nyonu ve Švýcarsku.

Tu pohádkovou knížku už František Nepil bohužel nedopsal. Ale po autorově skonu objevila jeho paní Zdena rukopis pohádky Strašpytýlek, která je nedokončená, ale s uzavřenou kapitolou je to hotová knížka. Takže Karel Franta neořezával pastelky zbytečně a svůj slib daný Františku Nepilovi splnil. A potvrdilo se, jak si jsou oba autoři blízcí - jak by ne, když si důvěrně rozuměli v tom, že v tvorbě pro děti není třeba rozmnožovat psaním a malováním ty horší stránky života, a snažili se čtenářům zprostředkovat laskavost a úsměv.

x x x

Když se řekne perchta, případně bílá paní, tak se mi vždycky zdálo, že jde pouze o nějakou bytost z pověstí. Skutečnost je však jiná, jak mě o tom poutavým způsobem přesvědčila kniha Edy Kriseové s názvem Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní. Autorka se opírá o historická fakta a využívá taky Perchtiny autentické a dodnes uložené dopisy, které v 15. století napsala volskou krví na ručním papíře tato dcera Oldřicha z Rožmberka. Dvaadevadesát dopisů uložených v třeboňském archivu představuje tiché svědectví o Perchtině nešťastném sňatku s panem Janem z Lichtenštejna. Jsou obžalobou jeho krutosti a přezíravosti vůči jejímu trápení.

Spisovatelka Eda Kriseová zasvěceně rozvíjí jednotlivé životní etapy ústřední hrdinky. Téměř vančurovským jazykem přibližuje svízelnost jejího ženského osudu. Tedy údělu plného utrpení, a přesto - nebo právě proto? - spějícího k milosrdenství a k pomoci bližním, včetně obětavosti v časech dýmějového moru. Syrovost tehdejšího života nám autorka účinným způsobem zprostředkovává prolínáním faktické a fiktivní polohy. Jako by se tu zúročovala nejen literární, ale i žurnalistická zkušenost Edy Kriseové. Tedy bývalé reportérky, s níž jsem měl to štěstí působit v šedesátých letech v jedné redakci. Kniha o Perchtě z Rožmberka je křehkým historickým románem, jehož vzácnost spočívá kromě jiného v tom, že nám dává nahlédnout nejen do středověku, ale i do tehdejší ženské duše.

Je-li řeč o duši, tak pověsti o zjevující se Bílé paní jdou ze století do století. Na rožmberském hradu se prý ukázala ještě v časech 2. světové války. Tedy v době, kdy na hradě sídlily členky "Spolku německých dívek". Při vztyčování jejich vlajky se jim Bílá paní zjevila na ochozu a hrozila prstem. To na Edu Kriseovou byla vlídnější. Jak vyplývá ze závěru knížky, držela nad ní ochrannou ruku při vzniku tohoto pozoruhodného díla. Jak autorka uvádí, tak Perchta prý za ní stála a posilovala ji.

x x x

Stejně jako zahrádkáři se zvědavě ohlížejí po zahrádkách sousedních, právě tak jako fejetonista vyhledávám knížky ostatních fejetonistů. Autorkou jedné z nejnovějších vydaných sbírek je Naďa Klevisová a ta knížka se jmenuje Svět malých radostí. Řeknu rovnou, že ta sbírka pro mě nebyla jen radostí malou, nýbrž velkou. Autorka je obdařena originálním viděním světa. A to je vždycky důvod k potěšení. V jednom ze svých fejetonů vzpomíná na to, jak v 5. třídě uvedla v dotazníku do rubriky, čím by chtěla být, že by se ráda stala Hanzelkou a Zikmundem. Ačkoliv se tomu tenkrát spolužáci smáli, myslím, že se jí to svým způsobem podařilo. Ano, stala se vytrvalou a originální cestovatelkou po světadílu Nápaditosti i po světadílu Všímavosti a taky po světadílu Fantazie a taky po světadílu Zvědavosti. Autorčiny osobité fejetony vycházejí od poloviny devadesátých let ve víkendové příloze Hospodářských novin a jako správná fejetonistka má rozsah námětů bezbřehý.

Takže píše o filmu a televizi, o zákazaných scénách a výstavách, o rodičích, pratetách a dětech, o vycpaných žirafách, pastech na pavouky a eletronických systémech, o opravářích, akademicích a štukatérech, o krizových situacích, svátcích a oslavách, o cizích krajích a cestování, o lidech a milování, o práci, novinářích a fejetonech.