O začátku osídlování Ameriky nebylo až donedávna pochyb. V každé učebnici se dočteme, že první obyvatelé Ameriky, s klasickými mongoloidními rysy, přišli pěšky ze Sibiře někdy před deseti až čtrnácti tisíci lety. V honbě za mamuty a jeleny karibu se na Aljašku dostali přes Beringovo moře suchozemským mostem, který tehdy oba kontinenty - asijský a americký - spojoval. Na severozápadě objevili průchod mezi ledovci pokrývajícími tehdy téměř celou Kanadu a postupovali k jihu. Pak se rychle rozptýlili k břehům Atlantiku i Pacifiku a za dalších asi tisíc let dospěli až k jižnímu cípu Ameriky. Vzhledem k řídkému osídlení a malému kontaktu mezi jednotlivými skupinami se v průběhu deseti tisíc let postupně vytvořilo kulturně i fyzicky různorodé obyvatelstvo. Tento model osídlování zvaný clovisský - podle naleziště v americkém státě Nové Mexiko - se ve dvacátém století stal standardním vysvětlením pro zalidňování "nového" kontinentu. Málokdo se odvažoval toto vysvětlení zpochybnit - což se posléze stalo i brzdou dalšího výzkumu v tomto směru. Archeologové prostě přestali kopat do větších hloubek v přesvědčení, že tam už nic nelze najít, a nálezy datované do doby před clovisským modelem se nebraly vážně a byly vesměs považovány za mylné. Takový osud potkal např. nález v jižním Chile, podle něhož lidé obývali jižní cíp Ameriky už 500 let předtím, než se vůbec otevřela předpokládaná proluka v severokanadských ledovcích, která měla lidem umožnit postup na jih.

V posledních několika letech však archeologické výzkumy i poznatky dalších vědních oborů vnesly pochybnosti do této obecně přijímané pravdy a vyvolaly ostrou debatu, která vážně nahlodala platnost dosavadních tezí. Výsledky nových výzkumů včetně genetických a lingvistických totiž posouvají začátek osídlování amerického kontinentu až o 50 000 let zpět. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že původní obyvatelé obou Amerik byli mnohem kosmopolitnější a rasově i kulturně různorodější, než se původně věřilo. Pocházeli prý nejen z Asie, ale možná také z Evropy a z Polynésie. Nové objevy kanadských geologů rovněž zpochybnily možnost cesty mezi ledovými poli, když při studiu historie systému severoamerických řek vědci zjistili, že ledovce byly neprůchodné a že proluka mezi nimi se otevřela až poté, co clovisská kultura na jihu už byla v rozkvětu.

Objevil se tedy názor, že postup kočovníků ze Sibiře se mohl uskutečnit podél pobřeží, kde zřejmě ledovce nebyly. Důkazů o této trase v podobě archeologických nálezů je tu však málo, protože voda z tajících ledovců dnes zalévá většinu tehdejšího pobřeží.

Dalším problémem je, že řada starších artefaktů nalezených na jihu Severní Ameriky se liší od typů objevených na Sibiři nebo na Aljašce: jsou však podobné vykopávkám z Francie a Španělska. Liší se i fyzické rysy některých lidských koster - připomínají spíše typy evropské.

Tyto skutečnosti daly podnět k hypotéze o příchodu lidí z Evropy. Jiní odborníci z Jižní Ameriky tvrdí, že charakter objevených tělesných pozůstatků připomíná Polynésany nebo australské domorodce. Mnozí významní archeologové to však odmítají s poukazem na velké vzdálenosti a primitivní možnosti plavby přes Atlantik - navzdory Thoru Heyerdalovi a jeho Kon-Tiki. Tito netypičtí lidé se však do Ameriky dostali - a možná ještě před poslední dobou ledovou, čili před víc než 20 až 50 tisíci lety.

Do diskuse přispěly i nejnovější genetické analýzy, které ukazují, že čtyři genetické typy charakteristické pro 95 % amerických domorodců mají původ v Asii. Avšak pátý se shoduje s genetickými rysy Evropanů. Také jazykově je Amerika nejsložitější oblastí na světě. Nicméně lze na základě těchto i dalších poznatků současné vědy dospět k názoru, že před asi 50 000 lety nastala právě éra rozmachu moderního člověka, doba rozvoje myšlení a vývoje různých pomůcek a nástrojů. Tehdy se lidé vydávali na pochod, začali osidlovat prázdné kontinenty - jako Austrálii a snad i Ameriku.