Slovo "jazz" bylo v českých zemích ještě na počátku dvacátých let chápáno naprosto chybně. Nejprve prý označovalo soupravu bicích nástrojů v tanečním orchestru, později - až do poloviny třicátých let - se tímto přídomkem pyšnila řada populárních souborů, které ve skutečnosti měly k opravdu jazzovému projevu dost daleko.

I když hlavně díky dováženým gramodeskám především značek HMV, Columbia a Lindström American Record si příznivci svižných rytmů mohli i v Československu opatřit již v roce 1923 jakékoliv nahrávky například orchestru tehdejšího "krále jazzu" Paula Whitemana (či o něco později i jeho evropské obdoby, anglického souboru kapelníka Jacka Hyltona) a dalších amerických souborů provozujících tento hudební styl, první jazzové nahrávky v provedení amerických orchestrů a zpěváků se do Evropy začaly dostávat od poloviny dvacátých let systematičtěji hlavně zásluhou německé gramofonové firmy DGG. Ta na základě dohody s americkou gramofonovou firmou Brunswick-Balke-Collander Co. (založenou v roce 1916 v americkém státě Iowa) dostala výměnou za matrice nahrávek klasické hudby německých umělců k dispozici matrice amerických jazzových gramodesek značek Brunswick a Vocalion a získala také práva na jejich distribuci po celé Evropě na značce Brunswick.

Na této etiketě - v Evropě nové - měl být vydáván také repertoár nového typu. První gramodesky této značky začaly být v Německu lisovány počátkem roku 1927 na tmavozelené etiketě se zlatým potiskem. V první sérii 39 gramodesek se v únoru objevily snímky bělošských jazzových orchestrů Abe Lymana, Bena Selvina, Bena Bernieho a Ernie Goldena, ale velice brzy tato značka přinesla i první snímky toho nejlepšího, co tenkrát nabízel černošský jazz - celkem 11 nahrávek orchestru Kinga Olivera (též pod pseudonymem Savannah Syncopators) a 16 nahrávek Fesse Williamse (pod označením Bud Jackson´s Swanee Serenaders). O měsíc později pak vyšly na etiketě Brunswick další dnes velice vzácné nahrávky bluesových zpěvaček Virginie Liston, Luelly Miller a Edmonie Henderson (tu provázeli mimo jiné Jerry Roll Morton na piano a Johnny Dodds na klarinet).

Uveďme ještě několik jmen dalších interpretů, kteří se v roce 1927 na této etiketě objevili: Sonny Clay´s Plantation Orchestra, Erskine Tate´s Vendome Orchestra, Russell´s Hot Six, Lill´s Hot Shots a orchestry Duke Ellingtona či Fletchera Hendersona. Kromě snímků černošských orchestrů vyšla na této etiketě také řada nahrávek bělošského trumpetisty Reda Nicholse s jeho souborem Five Pennies a objevily se zde i vůbec první snímky Bennyho Goodmana.

Tyto nahrávky vycházely zpočátku v řadě objednacích čísel A 100-500, později v řadě A 7500. Postupně se barva etikety měnila na černou a asi od objednacího čísla A 7800 již žádné gramodesky značky Brunswick na zelené etiketě nevycházely.

Pro sběratele starých zvukových záznamů jsou tyto gramodesky zajímavé hned z několika důvodů: i když německé či španělské překlady původních názvů skladeb byly často komicky zkomolené, kvalita lisování těchto desek byla výjimečně vysoká (údajně dokonce lepší než u originálních amerických výlisků), ale především byly v řadě případů pro evropské výlisky použity matrice s alternativními nahrávkami (tzv. "takes") - většinou jen orchestrálními, bez zpěvu. To sice platilo především pro snímky tanečních orchestrů, v některých případech ale k takové záměně došlo i u čistě jazzových nahrávek. Snad nejznámější příklad takového omylu představuje gramodeska titulu Kinga Olivera (obj. č. A 181) Too Bad, která se i přes označení "se zpěvem" na etiketě dostala v menším počtu exemplářů na trh jen v instrumentální podobě. Netřeba dodávat, že právě tato gramodeska dnes pro sběratele raného jazzu představuje absolutně největší raritu.

Žádnou koncepci v dovozu matric pro gramodesky značky Brunswick se zelenou etiketou, které byly v Německu lisované v letech 1927-1928, nelze vysledovat. Některé tituly vycházely v několika různých kombinacích, známá jména byla zastoupena stejně hojně jako dnes již zapomenuté obskurní soubory, které nejspíš měly jepičí život. Němečtí dovozci se buď o žádný výběr matric nestarali, nebo na něj neměli vůbec vliv.

Do Československa se první gramodesky na německé zelené etiketě Brunswick dostávaly již od roku 1927 prostřednictvím firmy Christl a Schmid, hlavního zastoupení firem DGG a Polyphon se sídlem v Chebu. Pražský sklad měla tato firma v Praze 1, Králodvorská 16, a reprezentační prodejna Brunswick, spol. s r. o., sídlila ve výstavném pražském paláci Riunione adriatica na ulici 28. října. Později dováželi gramodesky této značky i zástupci německé exportní značky Polydor (vycházela na nich především vážná hudba) a ve svém sortimentu je postupně začali vést prakticky všichni větší prodejci gramodesek. V letech 1933-1935 je v rámci spolupráce s německou firmou DGG uváděl na trh český Ultraphon a od konce roku 1935 pak gramodesky značky Brunswick určené pro český trh lisovala a distribuovala až do roku 1947 česká gramofonová firma Esta. (Tato firma dokonce v roce 1942 ohlásila zavedení nové černé etikety se zlatým tiskem, která měla vzhledově kopírovat -pochopitelně až na vlastní značku - etiketu desek Brunswick. K jejímu použití ovšem nakonec nedošlo.)

Po vstupu USA do druhé světové války umisťovali dramaturgové německého vedení firmy na tuto zavedenou etiketu především snímky evropských rytmických skupin či klavírní úpravy swingových melodií. Po válce se pak na červenofialové etiketě této značky objevovaly hlavně reedice některých starších snímků.

Gramodesky značky Brunswick se v ČSR lisovaly do roku 1947, tedy prakticky až do znárodnění tohoto výrobního odvětví.