číslo 25/2001 |
|
Televize |
|
TV TIPY
![]()
Režie Michael Lehmann. Hrají Jeneane Garofalo, Uma Thurman, Ben Chaplin, Jamie Foxx a další.
Režie David Irving. Hrají Kris Kristofferson, A. Korotová, M. Berensonová, T. Jensen, J. Meek a další.
Publicistický pořad Chapadla korupce Jiřího Krejčíka ml. a Lídy Rakušanové, který uvedla ČT minulý týden, byl už desátým filmem této autorské dvojice. Věnovali se tu opět naléhavému tématu, které je podle někdejšího ministra spravedlnosti Otakara Motejla jako lochnesská příšera, "každý o korupci mluví, ale nikdy ji nikdo neviděl". Autoři však chtěli svým pořadem dokázat opak a skutečně se jim podařilo poodhalit záhady některých současných podob korupce. Poslední díl cyklu před prázdninami má název S byrokracií na věčné časy; na podzim přijdou na řadu další témata: ženská otázka, stav české vědy, kultura práce na prahu 21. století. "Chápeme tyto snímky jako začátek veřejné diskuse o aktuálních tématech, proto se snažíme jim dát multimediální charakter," připomíná Lída Rakušanová. "Současně s televizním uvedením se články s danou problematikou objevují také v příloze Hospodářských novin a v týdeníku Respekt, příspěvky zazní i ve vysílání Rádia Svobodná Evropa." "Naše filmy ani články v novinách však nechtějí a ani nemohou problémy řešit," doplňuje režisér Krejčík. "Od toho jsou politici a především občané. Naším úkolem je nastolit otázky, vyvolat diskusi. Chceme vyburcovat lidi z určité letargie, z lhostejnosti a také ze zbabělosti, rozhýbat je a přimět, aby se o své věci zajímali a starali. Demokracie nepřijde nikdy sama od sebe, od našich politiků si taky moc neslibuji, napravovat věci musíme my, občané."
Snímek věnovaný byrokracii zachycuje proměny českého státního úředníka za posledních deset let a uvažuje o tom, proč je výkonná státní správa důležitá pro efektivní fungování státu i pro důvěryhodnost demokracie. "Strany s oblibou tvrdí, že když zvítězí ve volbách, přivedou si dostatek odborníků, kteří si se vším poradí. Odborníci by ale měli sedět na ministerstvech bez ohledu na vítězství té které strany," soudí tvůrci dokumentu. AGÁTA PILÁTOVÁ ![]()
Režie Rick Berger. Hrají Kim Myers, Brett Cullen, Kimberly Cullum, Susanne Reed, James McDonnell, Susan Barnes, Eugene Roche a další. ![]() Když se počátkem 70. let tématu čarodějnických procesů zmocnil anglický režisér Ken Russell, přisoudil ve filmu Ďáblové potlačované, protože tabuizované sexualitě roli základní příčiny veškerých excesů. Tak nahlížel i na případ pátera Grandiéra, upáleného v souvislosti s posedlými jeptiškami. Příběh se odehrává ve Francii roku 1628, za panování krále Ludvíka XIII. a vlády kardinála Richelieua, tedy v časech Dumasových Čtyř mušketýrů. Vykreslení Grandiérových osudů je ovšak zcela odlišné od romantické selanky dumasovských historek - vítězí zlobné vášně, fanatismus, panuje všudepřítomná nedůvěra, kdy každý čin mohl být libovolně vykládán. Bohatě dokladovaný a mnohokrát popsaný případ dovedl Russell k odvážné umělecké vizi. Grandiér (v robustním ztvárnění Olivera Reeda, režisérova kmenového herce) téměř nepřipomíná kněze podřízeného autoritě církve, naopak je zde vylíčen jako poživačný chlap, ale současně jako rázný člověk s jasnou představou o věcech světských. Svými rozhodnými činy si tak zjednává dostatek nepřátel, kteří jen hledají příležitost, aby jej mohli zničit. Tou se stane posedlost jeptišek z nedalekého kláštera. Zmítají se v záchvatech a sama matka představená (Vanessa Redgraveová zdůraznila i motiv tělesného postižení) trpí pocity viny za hříšné vidiny, kdy jí na mysl přichází nejen Grandiér jako milenec, ale i Kristus trpící na kříži má jeho tvář. Dokonce sestoupí z kříže, aby se s ní před pohoršenými přihlížejícími pomiloval. Režisér Ken Russell sice volil konkrétní historické zakotvení, ale k nepoznání je zbarvil svým experimentujícím pojetím, ať již se to týká scénografie, kostýmů či celkového inscenačního řešení. Russella přitahují bělostné, vertikálně orientované věže kostelů i masivní hradby z bílých cihel, polokruhovitě klenuté cely jeptišek obložené zcela současnými (a také bílými!) dlaždičkami. Vidíme obrovité dveře postrádající kliky, soudci mají nasazeny vysoké bílé kápě s červeným křížem na nich namalovaným. Všudypřítomná je exaltovanost, zachovávaná i při krajní výrazové stylizaci - počínaje hereckou složkou a konče záměrně těkavým vypravěčstvím. Ďáblové zůstali šokujícím dílem podnes. JAN JAROŠ
Marlon Brando, jeden z nejproslulejších amerických herců, se prosadil hned svým filmovým debutem. Ve filmu Muži, který roku 1950 natočil režisér Fred Zinnemann, ztvárnil roli vitálního mládence, jenž se po návratu z války jen obtížně vyrovnává s vědomím, že zůstane doživotním invalidou. Snímek je samozřejmě cenný už svým tematickým zaměřením: ukazuje na obtížné vřazování fyzicky postižených lidí do společnosti, na snahy pokud možno je skrýt před očima veřejnosti. Ale teprve Brando vtiskl vyprávění pečeť mimořádnosti: s ohromující věrohodností rozkresluje zraněné nitro válečného veterána Kena Wilczeka, jenž se jen pozvolna a za cenu mnohého ublížení nejbližším lidem vyrovnává se svým stavem. S úžasnou citlivostí se vpravil do jeho zjitřené mysli, postihuje, jak zprvu závidí zdravým lidem, jak je alergický na jakékoli projevy soucitu. S expresivní naléhavostí zachycuje beznaděj i záchvaty marného vzteku, apatii, která ubírá sílu dál se rvát se životem. Zlehka, ale přitom s plnou výmluvností se dotkl zoufalství souvisejícího se sexuálním životem. Muži jsou dílem jistě mimořádným, otevřeným i upřímným ve své výpovědi, navazují na nejlepší tradice realistického vyprávění. Ale v lecčems podléhají dobově podmíněným sentimentálním klišé. Teprve Brandův výkon je povyšuje k nadčasově platné psychologické sondě do myšlení handicapovaného člověka. JAN JAROŠ |