Český rozhlas 1 - Radiožurnál

O atmosféře ve čtyřkoalici se šíří zvěsti, které vzbuzují rozpaky. Jednotlivé strany čtyřky se prý momentálně čile věnují úvahám, jak asi osud tohoto politického uskupení ovlivní případné zvolení Hany Marvanové a co se stane tehdy, když se předsedou US stane Vladimír Mlynář. V ODS a ČSSD takové diskuse vyvolávají pochopitelné pobavení. Byla to čtyřkoalice, která donedávna upozorňovala Václava Klause s Milošem Zemanem, že dělí kůži medvěda, kterého ještě neulovili. Poté, co vzrostly volební preference pro seskupení menších stran (určených opoziční smlouvou k likvidaci), čtyřkoaliční politici nevymysleli nic chytřejšího, než že si začali dělit kůži medvěda, kterého ještě neulovili. A preference začaly klesat, protože o politikaření u nás není nouze a nový styl si občané představovali jinak. Rok před volbami je jasné, že ČSSD a ODS postupně opouštějí společnou domácnost. Vladimír Špidla a Václav Klaus si toho nemají příliš co říct, smluvně opoziční sňatek z rozumu je odsouzen k rozvodu. Nový šéf ČSSD důrazně říká do řad své strany, že předpokladem volebního úspěchu je jednota, vnitřní diskusi a spory že je třeba držet pod pokličkou a prát na veřejnosti vlastní špinavé prádlo že nesmí nikoho ani napadnout. Pokud jde o ODS, někteří její politici konstatují (s nadsázkou, ale velmi nízkou), že by pro ně bylo nejvýhodnější zavřít stranický sekretariát, nedělat nic a pouze přihlížet, jak se jim ostatní strany starají o rostoucí přízeň voličů. Příběh čtyřkoalice nápadně připomíná historii Unie svobody. Ta po krizi v ODS lehce nabyla podporu veřejnosti a stejně lehce ji pak ztratila. DEU, ODA a především zřejmě KDU-ČSL by ve vlastním zájmu učinily nejlépe, kdyby se místo o Unii svobody staraly o sebe. Pokud ovšem ještě myslí koncept alternativy vůči ČSSD a ODS vážně.

V mnoha oblastech je na místě vést se současným americkým prezidentem spor. Jeho postoj ke snižování emisí, které způsobují skleníkový efekt, není odpovědný, jeho angažovanost v krizových oblastech světa není dostatečná a podobně. V otázce budování obranného jaderného deštníku ovšem zastává zásadovější stanovisko, než jeho evropští partneři. Stabilita z období studené války, založená na vzájemném odstrašení, je skutečně přežitkem. Na summitu NATO se Bushovi podařilo otupit ostří výhrad, které dosud Evropa vyjadřovala v souvislosti s americkým plánem protiraketové obrany. Připomeňme, že se Evropa bála především reakcí Ruska a Číny, zaznívaly obavy, že americká iniciativa povede k dalšímu kolu závodů ve zbrojení. Bruselský summit nakonec dospěl k formulaci, že NATO nově zváží všechny otázky spojené s novou strategickou situací. Strategická situace pak skutečně je nová: K jaderným zbraním se v budoucnu mohou dostat režimy, které lze obtížně odstrašit. Určitě je lepší umět se ubránit jadernému útoku fanatika, než ho zahubit s národem, který ovládá. Na argument hrozby závodů ve zbrojení lze říct, že to, co hrozí, jsou spíše závody v obraně. Na takových závodech ovšem není nic špatného, snad kromě toho, že nebudou levné. To ostatně zřejmě bude důvod, proč se na Američany ze všech stran křičí: "Stůj, nebo se netrefím!"

Ve Spojených státech byl popraven atentátník z Oklahoma City. Popravu sledovali na uzavřeném televizním okruhu pozůstalí obětí. Právě jim se mělo dostat výkonem spravedlnosti satisfakce, od nich se čekalo, že řeknou: Ano, teď jsme spokojeni. K tomu ovšem nedošlo. Dívali se v televizi do tváře člověku, který nejevil známky strachu. Připoután k lehátku byl nejprve chemikáliemi uspán a další chemické látky mu pak, aniž by cokoli cítil, ochromily plíce a zastavily srdce. Z výpovědí pozůstalých vyplynulo, že jejich bolest vykonání popravy nijak nezmenšilo, úleva ani spokojenost se nedostavily. Poprava pak sotva mohla mít odstrašující účinek: Timothy McVeigh zemřel s pocitem, že udělal dobrou věc, s pocitem hrdiny a bez nějakého psychického či fyzického trápení. Svět byl svědkem civilizovaného barbarství. Odsouzenému nebyla useknuta hlava, nebyl škrcen, ani do něj nestřílela popravčí četa, jeho tělem nesmýkal elektrický proud. (Nemluvě o dalších formách likvidace, známých z historie, kterým předcházelo rafinované mučení.) Potud ta civilizovaná forma. Pokud ovšem budeme hovořit o obsahu, vyjádřila se Amnesty International, že "USA připustily, aby pomsta zvítězila nad spravedlností", a předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy prohlásil, že "způsob jakým atentátník zemřel byl smutný, patetický a špatný". Proti trestu smrti se uvádí řada argumentů. V případě muže který "v boji proti americké vládě" zabil 168 lidí, z toho 19 dětí a dalších 600 lidí zranil, by určitě lepším řešením než učinit ho vzorem pro příští fanatiky bylo potrestat jej doživotím. Zůstala by šance, že dospěje k lítosti, že pochopí, co vlastně učinil. To by mělo větší smysl, než udělat z něj nikomu nepotřebnou mrtvolu.