Na jaře mi Vídeň připadá nejživější a nejrychlejší ve svých obměnách. Večer ještě šedivé ulice lemují ráno velké kulaté květináče s pestrými primulemi a maceškami, které později vystřídají barevné pelargonie. Záhony parků jsou zformovány zástupy tulipánů a narcisů. Shora jim vévodí omamně vonící šeříky. V jednom z nejoblíbenějších parků - na rozhraní prvního a třetího okresu - je snad nejfotografovanější místo ve Vídni: socha rakouské pýchy - hudebního skladatele Johanna Strausse. Zajímavé! Téměř pokaždé tu potkávám skupiny Japonců, kteří se před uměleckým ztvárněním i u nich známého autora valčíků s oblibou fotografují. Dnes tu však náhodný Rakušan zvěčňuje španělské turisty.

O kousek dál si na lavičky rozložil své umělecké výtvory malíř pocházející ze Šanghaje. Vnímavý divák postřehne, že velké vídeňské kolo je v Prateru na úplně jiném místě, než kam ho zasadil na svém obraze. Nevadí! Mnohým to ani doma nepřijde a hrdě se pyšní obrázky z daleké metropole na Dunaji. Jinak sdílný mladík radost z mého mikrofonu nemá, i když ho ujišťuji, že nejsem z magistrátu. Obrázky totiž prodává na černo.

"Líbí se vám Vídeň?" - pokouším se o zachování slovního kontaktu.
"Ano, je to pěkné město, čerstvý vzduch a pěkné okolí."

Všude kolem jsou až kýčovitě krásné zelené trávníčky posety svěžími, provokativně žlutými pampeliškami a skromně působícími sedmikráskami. Spousta lidí odmítla odpočinek na tvrdé lavičce a sáhla raději po tomto zeleném koberečku. Jarní, ale pokud jde o sílu už letní slunce je zmáhá, i když se mu všichni hladově vystavují. Hlad má zřejmě i malinkatá Julia, kterou se právě maminka chystá kojit. Jaro nejaro, miminko se statečně hlásí o to, co mu patří. Posuňme se ale dál, směrem k největší ozdobě městského parku. Jako drahokam v prstenu je zasazena na jeho okraj krásná secesní vila. Už více než sto let v ní sídlí ředitelství městských zahrad a parků. Předkové dnešních šestnácti stovek vídeňských zahradníků se v době rakousko-uherské monarchie vzdělávali ve škole v Lednici na Moravě. Stejně hezká je Volksgarten, lidová zahrada. Prostírá se před méně lidovým, spíše honosným sídlem rakouských prezidentů. Známá růžová zahrada tu ještě nerozkvetla, ale ptáci v ní teď už švitoří své lahodné koncerty. Na lavičkách kolem vnímají vlastní svět milenci. Myslím, že jim rozumím. O kus dál zpívá svou monotónní píseň padající voda ve starobylé kašně.

Teď máme na vybranou. Buďto usedneme do jednoho z fiakrů a v podání šarmantního kočího s buřinkou si necháme vyprávět tu a tam lehce poopravené dějiny Vídně, anebo se vydáme pěšky přes Ballhausplatz, místo, kde se tvoří politika této země. Cestou na Graben míjíme spoustu ostrůvků klidu - letních zahrádek. Tady je nazývají "Schanigarten". Ty nejpůvabnější jsou ve starých vídeňských dvorech, jež zdobí občas ještě pavlačové domy. Tradice Schanigarten už také přesáhla sto let.