České verze populárních šlágrů zahraničních autorů, které vycházely od počátku dvacátých let na gramodeskách určených pro domácí publikum, většinou postrádaly jakékoliv osobité prvky aranžmá a představovaly spíše jen pouhé - více či méně povedené - kopie originálních nahrávek. Zaměřovaly se pouze na dosažení prvoplánového úspěchu u nenáročného publika, stále ještě okouzleného možností vyslechnout v pohodlí domova některou z oblíbených skladeb v podání známé sokolské hudby, orchestru pražských ostrostřelců či selské kapely z Rožďálovic. Na prvních česky zpívaných nahrávkách zahraničních populárních skladeb nacházíme většinou doslovně a rádoby vtipně přeložené původní texty snažící se o rýmy, které dnešnímu posluchači znějí značně trapně.

Do této kategorie patřily od počátku dvacátých let hlavně české verze šlágrů z německých operetek a revuí. Jmenujme třeba proslulý foxtrot F. Raymonda Já viděl Helenu (...v bazénu náhodou, závrať jsem z toho měl, co jsem zřel nad vodou - jaký div pak, že jsi jak drak, když se ti ve vaně potápí zrak...), nebo paso doble R. Falla Franci, co děláš při tanci (rozumí se s kolenem). Tristní dojem z poslechu takových nahrávek navíc umocňoval těžkopádný přednes některého z tenoristů či barytonistů univerzálního repertoáru (sahajícího od lidových písní přes operety až k operním áriím) vládnoucích "telecím" vokálním projevem - do takové kategorie patřili především Jarka Budil, František Renet, Valentin Šindler či Karel Vohnický. Hlasy těchto zpěváků najdeme i na řadě gramodesek s nahrávkami dost nepodařených českých verzí různých black bottomů, shimmy, bostonů či jiných tehdy moderních tanců.

Řádnými občany často kritizovaný údajný úpadek mravů spojený s nástupem jazzových rytmů pojal s ironickou nostalgií textař J. Chlumecký ve své verzi tanga německého autora Fr. Holländera, které nazval Nech toho flirtování: Když se ještě staré polky vrtěly, dívky se držely partnera jen - každý si tu svoji odved' ze sálu, nebylo skandálů, nebylo scén. Sotva že hlava jazzband vymyslela, hned každá ženská se tím pobláznila, hází očima, partnera si nevšímá. Já nejsem z Argentiny, já jsem jen z Čech, když mě nechceš, tak jak jsem, tak mne vynech! Nech toho flirtování s mladým houslistou, šlapej zas chvíli na své nohy! Já nejsem z Argentiny, ani artistou, mám ale k jiným věcem vlohy - on koulí očima při tangu a z tebe dělá si jen švandu. (Na gramodesku značky Tri-Ergon tuto verzi nazpíval v roce 1930 tenorista Vladimír Tomš.)

Jak je zřejmé, změny životního stylu a hudebního vkusu vyvolávaly i projevy nostalgie a stesku po starých a klidných časech. Tyto pocity jsou zachycené například v textu písničky Jaroslava Jankovce s všeříkajícím názvem Je to kůň, je to vůl, je to kráva, pocházejícím z pera satirika Josefa Hlaváče (vystupujícího pod uměleckým pseudonymem Žovany): ...dávno je, dávno už tomu, těžko je nevzpomínat těch našich hospůdek malých - zmizely, dávno jsou trosky z nich. Dávno je, dávno tomu, když hráli v lokálech začouzených: je to kůň, je to vůl, je to kráva, sluníčko za hory zapadá. Dneska jen dancing a báry dotvrdí smutný ten fakt, cizí nás okouzlí šlágry - zwei Herzen in Dreivierteltakt.

Onen deklarovaný přechod k "dancingům a barům" byl ovšem jen velice pozvolný. A stejně tak pozvolné byly i proměny stylu hudebního projevu různých tanečních orchestrů, které měly odvahu označit se za "jazzové" třeba i jen proto, že kromě obligátních polek, valčíků a sousedských nahrály na gramodesky i několik málo foxtrotů. Zvláštní smůlu měly právě písničky německých autorů: i když byly deklarované právě jako foxtroty, vyznívaly spíš jako pochody (a to i v českých verzích). Hodně jich natočil pro značku Homocord například Tino Muff, pro značku Esta také R. A. Dvorský (a to jak v česky, tak i v německy zpívaných verzích). Pro značku Parlophon nahrál řadu písniček německých autorů Jindra Láznička a pro Odeon dokonce i Orchestr Jaroslava Ježka. Šlo většinou o melodie z německých zvukových filmů, které na začátku třicátých let ovládaly česká kina - jmenujme například písničky Dvě srdce v rytmu valčíku, Tři mušketýři, Tys jediná moje láska či Věř jen lásce mé.

Zajímavý byl osud německé "vandrovní" písničky Ich habe eine kleine Mandoline autorů Maye a Wengrafa. Její první česká verze vyšla na slova Johna Gollwella pod názvem Moje mandolína v podání Járy Pospíšila v roce 1929 na gramodesce značky Homocord. O pár let později pak tuto melodii natočila s textem Špilara a Mírovského a pod názvem Já chodím na rande s Monou Lisou v podání Fandy Mrázka firma Ultraphon. Etiketa gramodesky nás ale informuje, že autorem této naprosto stejné melodie je Jaroslav Jankovec.

České texty k německým písničkám skládali také Oldřich Nový a E. F. Burian. Ten například vytvořil pod názvem Mé děvče má svůj doktorát za pultem právě pro Nového českou verzi známé písničky Ralfa Benatzkého z roku 1929 Mein Mädel ist nur eine Verkäuferin - firma Ultraphon ji na gramodeskách vydala v roce 1938, kdy pražské Nové divadlo uvádělo hru On a jeho sestra, z níž původně tato písnička pochází (pod názvem Zítra nám bude hej tuto operetu jiná pražská scéna - Velká opereta - uvedla v české premiéře již v roce 1932).