Přepis amerického kriminálního románu Pošťák zvoní vždy dvakrát se režisér György Fehér rozhodl nazvat Vášeň, natočil jej černobíle a záměrně na zrnitý materiál, navíc jej přesadil do meziválečného Maďarska. Ovšem marasmus společenských poměrů zde nehraje žádnou podstatnější roli, třebaže tíživá vizuální modelace (ulice, interiéry, oblečení postav a vztahy mezi nimi, deštivé počasí a zablácená země) navozuje představu všudypřítomné neutěšenosti.

Vyprávění prakticky zbavené formotvorné účasti střihové skladby zdůrazňuje monotónnost lidské existence, podpořeno dlouhými statickými záběry, v nichž postavy většinou zastávají téměř nehybnou pozici, převážně mlčí či naopak vedou dlouhosáhlé monology, podobny nakonec loutkám, jak příznačně ukazuje už úvodní "taneční scéna" při hudbě z gramofonové desky.

Film ruší tradiční rozvrstvení postav: všichni jsou stejně zdevastovaní, neschopni hlubších citů, poživační, žádný nevzbuzuje valné sympatie, ale ani antipatie. Milenecká dvojice je zobrazena spíše jako ubohá, marně unikající přízemnosti, v níž musí žít. Plány na odstranění postaršího manžela uskutečňuje jakoby mechanicky, bez přítomnosti jakýchkoli emocí, jen z chladnokrevné vypočítavosti. Milostná vášeň nabývá rysů zničujícího vydírání. Zatímco on chce odejít, ona vyhrožuje udáním, obávajíc se, že ji chce zabít. Žena je na něho výrazněji fixována - už proto, že je těhotná. Stále opakuje tentýž výrok: "Byla bych tě udala, protože tě tolik miluji." Slova kněze, který vyzývá k pokání, se míjejí účinkem.

Když se dočasně smířeni vydávají na projížďku, stačí chvilka nepozornosti a auto se řítí ze srázu. A tehdy zdánlivě neosobní a nezúčastněné vizuální zpodobnění dosahuje svého vrcholu: kamera zachycuje jakoby v subjektivním pohledu zevnitř auta ničivou rotaci padajícího vozidla. Tuto sekvenci provází stejná melodie jako předchozí idylický výjev z pouti - nasládlý valčík. Ačkoli na zvukovou složku kladl film malé nároky (výrazná je ovšem "rozšiřující" prostorová kulisa v podobě ptačího zpěvu a různých hluků, lokomotivy, auta atd.), závěrečné užití hudební melodie vytváří působivý protiklad, když se svou sentimentalitou ocitá v příkrém rozporu s nečekaně tragickým završením.

Vášeň, kterou v omezené distribuci nabízí Národní filmový archiv, patří mezi pozoruhodná díla, zcela přehlížející dnes tolik módní klipový rytmus vyprávění.