číslo 27/2001
vychází 25. června

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Když kubánský fotograf Alberto Korda v roce 1960 zmáčkl spoušť svého přístroje, ještě netušil, že vzniká snímek, který se stane posvátnou ikonou pro revolucionáře celého světa. Existuje málo známějších obrázků než portrét kubánského rebela Ernesta Che Guevary. Černobílá hlava charismatického vousatého revolucionáře s baretem a ohnivýma očima je symbolem nesmlouvavého mládí, energie a také násilí proti řádu. Je přitom zajímavé, že když Korda přišel se svým výtvorem v roce 1960 do dveří domovského deníku Revolucion, šéfredaktora "heroický Che" příliš nezaujal. Mnohem větší pozornost vyvolávaly snímky režiséra kubánského revolučního dramatu Fidela Castra, po jehož boku stál francouzský filozof Jean-Paul Sartre s družkou Simone de Beauvoir. Jen čirou náhodou se "heroický Che" dostal do soukolí historie. Korda poslal kopii svého neznámého Che Guevarova snímku v roce 1967 do Itálie. Když Che krátce poté zemřel při boji svých gard v Bolívii, chopili se snaživí Italové své příležitosti a začali fotku množit. Pokud by byl Korda americkým občanem, asi by umíral jako multimilionář. Kdyby však žil v USA, nikdy by nepřičichl k revolučnímu kvasu a nenašel by svého Che Guevaru. Takové jsou paradoxy dějin. Měl jsem možnost nedávno vidět věhlasné obrazy Che Guevary v ulicích švédského Göteborgu. Kolem jeho portrétů létaly dlažební kostky a zápalné lahve, koně s policisty se dávali na zoufalý útěk. Tohle měl Che vždycky rád. Doba se však změnila, a to si museli uvědomit také početnější poklidní demonstranti, kteří přijeli do Göteborgu protestovat proti malému podílu občanů na diskusi o Evropské unii. Vždyť každému musí být jasné, že násilný způsob boje kubánských revolucionářů proti loutkovému Batistovu režimu v padesátých letech se nedá srovnávat s dnešními protesty proti bohatému Západu. Zvlášť ve Švédsku, v jedné z nejsolidárnějších zemí Evropy. Tisíce protestujících mi budou oponovat, že musejí nějak vyjádřit svůj odpor ke konzumní společnosti. Souhlasím. Je však otázkou, zda metoda pouličních nátlakových akcí není v ovzduší moderní komunikace a demokratického dialogu příliš riskantní. Demonstrace dnes přitahují extremisty, kteří mají jediný cíl: ničit a bojovat. Nevládní organizace tak dávají v sázku kredit u té části veřejnosti, která má pochopení pro duchovní hodnoty. Tichý a inteligentní hlas volající po změně konzumního světa by pak na škodu věci mohl zaniknout v rámusu násilí pod Che Guevarovým portrétem. Ačkoliv jemu by to asi nevadilo.

MILAN FRIDRICH