Už jedenáctým rokem je Václav Havel naším prezidentem a za necelých dvacet měsíců vyprší jeho poslední funkční období. Až do předčasných parlamentních voleb na jaře 1998 hrál prezident na vnitropolitické scéně mimořádně významnou, často až dominantní roli, jež díky Havlově autoritě a dané politické konstelaci přesahovala pravomoci hlavy státu, formálně jí svěřené ústavou. S počátkem roku 1997 však prezidentova silná pozice začala pozvolna slábnout. Těžká operace plic, vleklá rekonvalescence a sňatek s Dagmar Veškrnovou přišly v době dramaticky se prohlubující krize Klausovy vládní koalice, do jejíhož řešení se zapojil se zpožděním, opatrně, ale s tušenými sympatiemi pro KDU-ČSL a ODA. Tehdy začal Havel ztrácet podporu ODS a jejích stoupenců, mezi nimiž měl dosud největší sympatie, aby se s nimi a zejména s jejich předsedou prakticky zcela rozešel po demisi Klausovy vlády a prosincovém "rudolfinském" projevu (1997), v němž prezident anonymně, leč srozumitelně podrobil politický styl ODS příkré kritice. Jmenování Tošovského vlády bez účasti ODS odňalo Havlovi definitivně podporu této strany, což po dohodě Klause se Zemanem na "opoziční smlouvě" (červenec 1998) předjalo počátek pokusu o prezidentovo obklíčení a posléze vytěsnění na okraj politického dění. Je pravda, že KDU-ČSL, Unie svobody a ODA ani po úspěších v senátních volbách neposkytovaly prezidentovi dostatečně silné zázemí, aby mohl čelit smluvněopozičnímu forčekinku. Je ale také pravda, že prezidenta nová situace po volbách 1998, kdy přinejmenším bylo daleko méně žádáno jeho rad a pomoci, zaskočila, tak trochu otrávila a opakovaně mu spolu se zdravotními problémy ubírala na aktivitě. Toto období však, zdá se, skončilo, a to paradoxně péčí smluvní opozice. Při prosazování novel zákonů o volbách do parlamentu, o sdružování v politických stranách a hnutích a o České národní bance si před rokem počínala s tak velkorysou přezíravostí vůči ústavě, že prezident příslušné zákony nejprve vetoval, a když byl sněmovnou přehlasován, obrátil se k Ústavnímu soudu. Ten dal většině jeho námitek během posledního půlroku za pravdu. Příští volby se tedy budou muset konat podle nového zákona, jenž neposkytne předem nikomu výhodu, nezávislé postavení České národní banky nebude dotčeno a prezidentovy pravomoci při jmenování jejího guvernéra a viceguvernérů nebudou oklestěny. Některým smluvněopozičním politikům se zdá být Ústavní soud "prohradní" - a právě tím zdůvodňují trojnásobný úspěch Havlových podání. Asi už si nevzpomínají, jak v roce 1993 naléhavě doporučovali prezidentovi své bývalé právně vzdělané poslance a podobné duše spřízněné, z kteréžto nabídky pak Václav Havel dnešní ústavní soudce vybral a jmenoval! Ani "prohradní", ani jiné sympatie však u Ústavního soudu nezvítězily, neboť těžko si představit "soud soudů", který by takto průhledně sám sebe diskvalifikoval. Vyhrála tam úcta k ústavě, již mají ctihodní soudci a prezident společnou a zřetelně větší než někteří partajní předáci a - co je zvláště smutné - také než někteří poslanci a senátoři, kteří při přebírání mandátu právě na ústavu přísahali. Fakt, že se Václav Havel častěji než kdy dříve obrací k Ústavnímu soudu a ještě v hojnější míře vetuje zákony schválené parlamentem, nicméně jistý politický podtext má. ODS a ČSSD si mohou klást otázku, zdali by byl prezident při posuzování přijímaných zákonů stejně nesmlouvavý, kdyby je navrhovala a v parlamentu prosazovala jemu bližší stranická konstelace. A tu se sluší připomenout si, že i Klausovy vlády mívaly "tah na branku", avšak v parlamentu disponovaly v nejlepším případě jen mírnou většinou, takže si nemohly dovolit přicházet s návrhy účelových volebních zákonů anebo se pokoušet "obyčejnými" zákony měnit ústavu tak, jako to před časem zkusily ČSSD a ODS zákonem o centrální bance. Velká přesila svádívá spíše k neomalenému než ke kultivovanému jednání. Dočkáme-li se po příštích volbách jen přiměřené převahy vládní koalice nad silami opozice a hlavně toho, že vládní garnitura bude chtít zemi spíše spravovat než jen prosazovat své představy, pak Václav Havel a jeho nástupce budou nejspíš u brněnského Ústavního soudu opět k vidění jen zcela výjimečně.

Nalezenci a politika