Ve starém bytě v Modřanech jsme měli pianino od pana Bonharda, s nádherným furnýrem, snad z kavkazského ořechu, tedy z lapiny, abych zůstal botanikem. Kresba onoho furnýru vypadala jako hlava obrovské žáby. Na stěně vedle visely portréty pánů Smetany a Dvořáka a maminka na to pianino občas hrávala a mne k tomu nutila. Musel jsem hrát a chodit do hodin, a to byla chyba. Nic neumím, nic jsem se nenaučil, protože jsem musel. To kdybych býval chtěl... Však víte, neexistuje kdyby.

Zato oba zmínění pánové mě zaujali svým vztahem, samozřejmě že hudebním, k nadpřirozeným bytostem. K vílám vázaným na vodu. K rusalkám přece. U Smetanovy Vltavy v jednom místě tančí o překot a já, který tu řeku mám přečtenou od Černé hory až k Ouporu, tvrdím, že jsem je tam viděl taky - a ne jednou a ne na jediném místě. To až když jsem si při takových příležitostech promnul oči a vrátil se do reality, nabývaly i ony lidských rozměrů a někdy i docela českých.

Antonína Dvořáka prý inspirovala Rusalka Vysocká, jenomže co bylo dřív? Koho to napadlo dřív, Dvořáka, nebo Jaroslava Kvapila, libretistu Rusalky kdesi u Chudenic, kde se také dovolávají toho, že mají Rusalčino jezírko?

***

Rusalky jsou bytosti jako stvořené pro předlohu k opeře nebo jinému dílu. Prý to jsou bytosti lesní, tak trochu vázané na vodu nebo jiná vlhká místa, jako jsou studánky, ale i močály, slatiny a mláky. Zdalipak víte, kolik jen v Praze bývalo rusalek? Jedna bývala v Jelením příkopu, druhá v Gröbovce, třetí v Kinského sadech. A ve Stromovce jich bývalo sedmnáct! To víte, Stromovka je vlastně na místě vltavského náplavu, tedy zase u vody. A odkud že to tak přesně vím: inu přece od koho jiného než od pana Karla Čapka. Některé rusalky dokázaly i světélkovat a bývaly nebezpečné osamoceným chodcům. Zato byly přátelské a vděčné za poskytnuté služby. Čarovaly, divotvorně léčily - a milovaly tanec. Tak to stojí alespoň v nejlepším encyklopedickém slovníku, co znám, v Masarykově - ovšem s odkazem na zařazení do vyšší pojmové kategorie. Moderní encyklopedie o rusalkách taktně mlčí, kdo by taky na ně ve 21. století věřil, přestože jednu znám a ta by vás utancovala k smrti.

Ta vyšší kategorie jsou divoženky, divé ženy. Slovinsky devojke, polsky dziwožony, srbochorvatsky vily, a rusky - rusalky. A taky - v jiných jazycích - najády a nymfy. Ale to už má kořeny latinské, ba dokonce řecké. Nymfa či nymfy byly bohyně pramenů řek, stromů, lesů a hor. Toho se chopili biologové, a tak řada bezobratlých živočichů prochází ve svém vývoji od vajíčka po dospělce stadiem najádky nebo nymfy.

Nedivte se, že mi je i ta Dvořákova nymfa - Rusalka - tak blízká.

***

To slovo rusalka mi ale ne a nedá spát. Vypadá tak dokonale (staro)česky, že tu rusalky musely být už za praotce Čecha a keltomaniaci se jistě budou dovolávat i rusalek keltských. Nedalo mi to a konzultoval jsem své přátele v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR a dobrali jsme se dvou zdrojů, z nichž by slovo rusalka (ne ona kouzelná bytost, jen to slůvko, označení) mohlo pocházet.

Ten první mě jako růžaře, třeba nevalného, zaujal. Jeden z etymologických slovníků jazyka českého se dovolává rusadel. O těch jsem touto dobou mluvil v rádiu právě před rokem - jen si vzpomeňte na růžové slavnosti, rusadla. Při nich, snad už ve starém Římě, tančily dívky nazývané rosalie nebo rusalie. O bájných, nadpřirozených divoženkách, lesních vílách a podobné havěti (jen kdyby mě slyšely!) je známo, že jsou značně tancechtivé a že tanec je jejich výsostnou zbraní. Žádné přepadání pocestného ze zálohy, pěkně vyzvat k tanci, valčíček, pak polčička - a šup do bažiny, už jsi můj. Ten druhý zdroj zase potvrzuje mou někdejší domněnku, že právě pro ty víly, které jsou, biologicky řečeno, vázány na lesní a mokřadní biotopy, převzala čeština ruský výraz. Na mé straně v tomto případě stojí takové kapacity jako Josef Jungmann a Pavel Josef Šafařík a další obroditelé češtiny a českého živlu. Rusalky byly, podle nich, bohyněmi vod, protagonistky slovanských pohanských obřadů s tanci. Ruslo, uvádí Jungmann, je říční koryto nebo podobná mláka - tedy právě onen optimální biotop pro rusalky.

***

Prvního května letošního roku to bylo 97 let, co krátce po poledni skončila pozemská a nastala hvězdná pouť Antonína Dvořáka. Na konci léta, 8. září, tomu bude právě 160 let, co ona pozemská pouť v Nelahozevsi začala, a myslím, že v této zemi snad není živáčka, kterému by bylo třeba Antonína Dvořáka dále přibližovat.

Mám v české hudbě několik "kritických" míst, která při své fantazii zvlášť silně prožívám a cítím. Mezi nimi jsou Smetanovy Vltava a Z českých luhů a hájů - a Dvořákova Rusalka. Žádná z těchto skladeb by nevznikla bez české země. Každý strom je v nich zachycen, každý šelest jeho listu, každá kapka vody. Ani je nemusím slyšet - a už mě dostanou. Nadto si ještě v případě Dvořákovy Rusalky uvědomuji, jak v každém z nás je trochu prince (i trochu Wolkrova topiče elektrárenského): víte, to o těch láskách, jak jednu zabíjíme - a na druhou umíráme.

Když už jsem s těmi počty začal, tak 31. března, ale před 100 lety - měla Dvořákova Rusalka v Národním divadle premiéru. I o tom jste už jistě slyšeli.

Říkám-li, že i v Rusalce je slyšet každý strom a každá kapka vody, tak si nic nevymýšlím. I Antonín Dvořák je tak musel slyšet - na své Vysoké u Příbrami, u lesního jezírka, kterému se až později začalo říkat Rusalčino. Vysoká, dříve Vysoký, spíš u Rožmitálu p. Tř. než u Příbrami, je obec, připomínaná už LP 1367, kdy byla v držení jistého Smila. Tak jak staletí ubíhala, vystřídalo se tu mnoho majitelů, až si zde v roce 1878 nechal postavit novorenesanční zámeček (spíš větší vilu) švagr Antonína Dvořáka dr. Václav Kounic. Dvořák zde býval častým hostem a z bývalého špýcharu na druhém konci obce si dal zbudovat své letní (a nejen letní) sídlo a užíval ho dlouhých dvacet let. To sice po čase vzalo za své, ale v onom Kounicově zámečku byla v roce 1963 vybudována stálá expozice, věnovaná dílu Antonína Dvořáka i rodině Kounicově, nověji - a překrásně - renovovaná v roce 1994.